Ghana: Němci všechno sežrali, GMT a výlet za všechny prachy

Netušila jsem, že „pojedeme do Cape Coast“ znamená: „pojedeme do Moree u Cape Coast a budeme tam celý víkend ležet na pláži a nic nedělat“. Ale popravdě, kdyby u toho zůstalo, možná, že by to tak bylo lepší. Nebo ne?

Vyrazily jsme v sobotu před devátou ráno. Dojely trotrem na Kadish (tak se to aspoň vyslovuje), kde mě kdosi po vystoupení z dodávky čapl za ruku a než jsem se stihla zorientovat, na dotaz „Cape Coast?“ jsem přikývla.

Než jsem vůbec zjistila, kdo to byl, už jsme všechny čtyři seděly v celkem luxusním trotru s novými sedačkami a televizí a čekaly, až nás uvnitř bude tolik, aby řidič mohl vyrazit.

Cesta do Cape Coast trvá asi tři hodiny po silnici, která je na tom co do kvality mnohem lépe, než naše D1. Po cestě k nám přistoupil jakýsi kazatel, který neúnavně vyprávěl o následování Ježíše Krista a o hříchu smilstva. Nevím proč, ale pořád u toho koukal na nás a nakonec, když jsme v Moree vystupovaly, za námi ještě zavolal: „Girl, don’t go to bed with men before marriage.“

Po opuštění vozu, kde nás ochlazoval dovnitř rychle proudící vzduch, nás čekala asi čtyřicetiminutová chůze po asfaltu a pak uježděné hlíně, kde nás nechladilo nic. Jen hřály batohy a jiná zavazadla. Nicméně zdárně jsme dorazily do prázdného hotýlku pro asi třicet lidí, jen asi dvě minuty chůze od pláže. Byly jsme tam jen my čtyři, čtyři zaměstnanci hotelu a jedno kůzle. Den před naším příjezdem totiž odjela skupina devatenácti Němců, co tu byla tři týdny.

„Dnes máme chobotnici,“ oznámila vítězoslavně paní.

Problém je, že holky nejedí maso.

„A máte nějaké ovoce?“

„Máme ananasový džus.“

„Nene, já myslím jako čerstvé ovoce jako třeba ovocný salát.“

„Nemáme. Ale máme ananasový džus. Chcete skleničku?“

No, nakonec jsme si daly, co měli. Takže všechny smaženou rýži, holky s fazolemi a já s rybou, což znamenalo, že asi odněkud vydolovali poslední kousíček jakési rybičky a usmažili ji ve friťáku do mrtva. Ale hladovému je to jedno. Ono totiž prý Němci všechno sežrali a od té doby ještě nikdo nejel nakoupit. Žádnej stres! GMT! Ghana maybe time!

Takže po hodinovém čekání na jídlo, patnáctiminutovém obědě, ubytování a sprše jsme se konečně vydaly na pláž. Dokonce jsme vyfasovaly bodyguarda v podobě mladšího bratra provozního. Moc príma kluk, co se s námi vrhnul do vln a následně k zábavě přispěl i fotbalovým míčem, který vzal s sebou. Poprvé v životě jsem dobrovolně provozovala něco jako fotbal. Bosa. Až pak mi došlo, že mi to vlastně kvůli zlomenému ukazováčku doktor zakázal. Ale nic se nestalo, neb do míče se nekope prsty.

Večer jsme si daly pivo, holky špagety a kolem desáté večer dobrovolně zalezly do chatiček.

Po ranní nabídce snídaně, kdy nám bylo po otázce: „Co si dáte?“ oznámeno, že nám vlastně mohou udělat jen tousty, kafe a čaj, anebo džus, třeba ananasový, jsme tedy pojedly a vydaly se zas na pláž. Ale druhý den válení bylo už trochu moc. Rozhodly jsme se tedy s Beatrice, že vyrazíme do Cape Coast.

Zanechaly jsme naše spolubydlící v hotelu, zavolaly si taxíka a vyrazily. Ovšem byla nám přidělena i „průvodkyně“. Aniž bychom chtěly. Aniž bychom si řekly. Slečna, co nám měla ukázat všechno, jakékoliv místo, na které bychom si nej vzpomněly. Jenže my se chtěly jen projít po městě a někde se najíst, protože na pevnost pojedeme za dva týdny. Nic naplat, prostě nastoupila bez jediného slova do taxi s námi a bylo.

Nakonec to dopadlo tak, že jsme zaplatily za taxi, došly do restaurace, kde jsme na jídlo čekaly také hodinu, zaplatily (i za její oběd), koukly na pláž, pak si vzaly (a zaplatily) dalšího taxíka, aby nás dovezl na tržnici, protože naše průvodkyně potřebovala koupit boty svojí sestře (aspoň ty jsme neplatily), pak se vydaly nejkratší cestou na trotro zastávku, nasedly (zaplatily) a odjely zpět na rozcestí u Moree, kde jsme přesedly na trotro do Akkry a jely domů. Neviděly jsme nic. Zato jsme toho hodně zaplatily.

Ale pořád to bylo celkem fajn.

Cesta domů ale vše změnila.

Vůbec to nebylo tak pěkné trotro jako předešlého dne. Čert vem, že auto postrádalo takovou hloupost, jako zpětná zrcátka. Řidič se navíc evidentně zhlídnul v Rychle a zběsile. Jel jak idiot, předjížděl v zatáčkách, brzdil nadoraz. A vůz na to nebyl úplně stavěn.

V jedné vesnici, kde jsme stavěli, aby mohly přistoupit dvě babky s několika taškami, k mému oknu přiběhl muž a hrozně si chtěl povídat. A povídejte si s někým, když mu nerozumíte, navíc když jedna z těch babek upustí tašku s kokosy právě na vaši nohu, na které máte čirou náhodou ten zlomený prst.

Když už se zdálo, že naše utrpení končí a my se blížíme k té naší milované špinavé Akkře, řidič najednou sjel ze silnice. Asi se rozhodl ukázat nám pravé africké cesty a tak jsme následujících čtyřicet minut nadskakovali, kolébali se, naráželi jeden na druhého a zavazadla oněch babek a přemýšleli, čeho se ještě chytit, abychom zmírnili dopady po každém hrbolu. A pak, jako zázrakem, jsme se znovu ocitli na silnici… kde řidič zastavil, oznámil nám, že dál nejede a ať si vystoupíme.

Tak jsme vystoupily, přestoupily a pokračovaly jen asi dvě zastávky. Zničehonic se totiž za jízdy otevřely dveře kufru a všechno, co až dosud spočívalo za nimi, se rozprsklo po silnici za námi. Nejvíc hluku nadělala nějaká sbíječka, nebo co to bylo.

Na podobných incidentech tu není nejhorší to, že se to stalo, ale to, co následuje. Majitel věci se zpravidla dohaduje s řidčem i mate (protože za to samozřejmě nikdo nemůže, nikdo nic nikam nedal), do sporu se pak přimíchají kolemjdoucí a spolucestující a je z toho teátr tak na hodinu. A to navíc řidič, když couval zpět k oné věci na silnici, nacouval do stánku s botami, protože zpětná zrcátka neměl a dozadu také nekoukal.

Po třiceti minutách jsme si s Betrice vzali další trotro. Už byla tma, my byly unavené a zpocené. Na další přestupní jsme to psychicky nevydržely a vzaly si taxi.

Na ish jsme dorazily v osm večer, po pěti hodinách na strastiplné cestě. O půl hodiny později dorazily naše spolubydlící, které nastoupily do trotra o dvě hodiny později, než my. Tak ale hlavně, že jsme se všechny nakonec zasmály.

Cestování v Ghaně je úžasná věc. Nejen, že vás zpravidla ohromí navštívené místo, ale i samotné cestování posouvá vaše hranice a mění vaše standardy.

Pokud se tu ze mě nestane absolutní flegmatik, tak už asi nikdy.