Ghana: Ráj uprostřed slumu a moje auto, moje rakev

Výlet na Labadi beach se nám moc nepovedl.

Po dvou týdnech v kampusu jsme s holkama (má spolubydlící je ze Švédska a dorazila s dalšími dvěma slečnami, tak se tu tak potulujeme víceméně spolu) chtěly taky už konečně poznat něco jiného než jen katedry a tržiště. Vypravily jsme se tedy na nejbližší pláž, která je prý pěkná.

NENÍ!

Jen za vstup po nás chtěl jakýsi mladík deset cedi (asi sedmdesát korun). Namítaly jsme, že nám u hotelu o kousek dál řekli pět.

„To jo, ale to je ve všední den. V sobotu a neděli je to za deset,“ odpověděl neoblomně.

Tak co jsme měly dělat. Nechaly jsme mu tam dohromady 40 cedi a šly dál…a dál… v naději, že najdeme aspoň kousek bez odpadků. Nenašly jsme. Nicméně zůstaly jsme, vyslechly asi šest žádostí o telefonní číslo, daly každá za jídlo a pití padesát cedi a jely domu.

Tak na Labadi už ne. Proto jsme se rozhodly vyzkoušet další často zmiňovanou pláž – Kokrobite beach. Její nevýhodou je, že je dost daleko. Tak daleko, že člověk musí buď třikrát změnit trotro, anebo si vzít taxík. A taxíky tu jsou tou dražší variantou. Když opominete, že někteří řidiči to zkusí a řeknou vám cenu sto padesát cedi, dostanete se tam i za čtyřicet, ale většinou za šedesát, což je v plném obsazení auta celkem únosná cena.

V sobotu ráno není zdaleka takový provoz, jako jiné dny a jiné denní doby. Díky tomu jsme se z Legonu do Kokrobite dostaly plynulou jízdou za hodinu. A byly jsme skutečně rády, že jsme zvolily přímou taxi dopravu, než trotro. Cestou jsme projížděly několika chudinskými čtvrtěmi a představa čekání v nich při přestupu nebyla nijak lákavá.

Vlastně čím jsme byly blíž, tím to bylo horší. Zmizel asfalt, udusanou cestu najednou vyplnily vodou vymleté krátery, mezi (někdy i pod) domy si cestu razila nijak neřešená kanalizační stoka. Zmizela auta kolem, zmizely i motorky, zato bylo všude kolem najednou dost slepic a psů a odpadků a dětí…

A pak se najednou rozevřela jakási brána a my se ocitly na takovém písčitém plácku mezi restaurací a barem.

„Jak je těžké tu sehnat taxi?“

„Těžké,“ odpověděl nám taxikář, který nás k pláži dovezl. „Ale dám vám svůj whatsapp a zavolejte nebo napište, až budete chtít jet a já pro vás dojedu,“ dodal.

Po vyřízení případného odvozu jsme ještě prošly brankou s upozorněním, že na pláž se nesmí nosit nic z restaurace a nesmí se znečišťovat. A ocitly jsme se v ráji. Říkali nám, že je to hezká pláž, ale že to bude až tak skvělé, jsme netušily.

Písečný svažitý pás, nahoře ohraničen pásem palem a keříků, které mezi sebou ukrývaly maličké bary a obchůdky, a dole omývaný vodami Guinejského zálivu, se táhl od skalek napravo až kamsi do dáli vlevo. Lidí tu bylo jen poskrovnu a většinou se jednalo o rybáře, kteří zrovna končili s ranním rybařením. Kromě nich jsme tu narazily i na pár bělochů, ovšem ne turistů, ale těch, kteří se v Ghaně usadili natrvalo nebo tu z nějakého důvodu žijí déle. Pláž si oblíbili i proto, že jsou tu poměrně velké vlny a tak se tu mnozí učí surfovat.

Nejdřív jsme se šly trochu projít dál po pláži. Jenže čím dál jsme byly od toho živého koutku, tím méně lidí jsme potkávaly, až jsme najednou byly nadohled chatrčím, které jsme vídaly při cestě taxíkem. Pláž je totiž kolem dokola obklopená slumem. Jak jsme se po návratu do té živější zóny dozvěděly, není úplně bezpečné chodit někam dál.

Po celodenním slunění a koupání, obědě za fantastické ceny v místní otevřené restauraci a zase koupání byl ale už čas jet zase domů. I když tu měl večer být Festival tradiční africké hudby, chtěly jsme se na ištu dostat ještě za světla. A ono se tu stmívá dost rychle. Jdete třeba za světla do sprchy, a když z ní vylezete, už by se tma dala skoro krájet.

Tak jsme se vydaly po té křivé písčité cestičce do kopce, abychom se pokusily chytit nějaké taxi. Rozhodly jsme se totiž zkusit štěstí a nevolat toho, co nás sem dovezl.

Asi po deseti minutách jsme odchytly jakéhosi rastafariána ve velmi starém fordu. Nicméně zvenčí to auto vypadalo lépe než uvnitř. Jak jsme záhy zjistily, jediné, co na autě opravdu dobře fungovalo, bylo rádio a repráky.

Za rytmů raegge jsme se vydaly asi na tu nejhorší cestu Akkrou zpět do Legonu.

Taxíky a trotra jsou zpravidla ta nejhorší vozidla v celém ghanském vozovém parku. Myslím. Většinou na sobě nesou stopy několika bouraček a občas se zdá, že snad i hořely. Občas ani nepoznáte, co za vůz to vlastně původně bylo. Společným znakem všech veřejných dopravních prostředků jsou nálepky a vlaječky. Ghaňani milují vlajky. Základem je většinou ta ghanská nebo jamajská. Dále se hojně vyskytuje i izraelská nebo německá. Nebo kombinace těchto dvou vedle sebe, což nevíte, zda je omyl nebo záměr. Ze samolepek, které bývají umisťovány též na přední sklo nebo na boční okýnka, převládají ty náboženské. Ježíše tu tak denně spatříte několikrát. Oblíbení jsou ale třeba i Bob Marley nebo Muammar Kaddáfí, zvěčněný se samopalem.

A na zadním skle pak bývá nějaké to poselství budoucím generacím. Někteří, ti s menšími ambicemi sdělit něco světu, tam uvádí jen své jméno nebo informaci, že si vůz lze i pronajmout. Ti otevřenější upozorňují na to, že jsou velcí kluci, šéfové, v klidu. Ti, co skutečně mají, co říct, citují bibli, nabádají k opatrné jízdě (což v kombinaci s rozbitými oběma zadními světly a zadními dveřmi zajištěnými prádelní šňurou působí lehce rozpačitě) nebo že máte vzdát díky Bohu. Taky jsem se setkala s nápisem Bubu Suku. Nevím co to znamená, minimálně to, že písmeno U bylo ve slevě.

Cesty trotrem, což je vlastně dodávka upravená na přepravu lidí, jsou zezačátku znepokojující až děsivé. Ač jsou náhradou hromadné dopravy, nebývají nijak označeny a tak to, kam jedou, se zpravidla člověk dozví podle gest a volání takzvaného mate (mejt). Mate je něco jako průvodčí. Nahání lidi do trotra a kasíruje. Nebo se za vás i popere, když jsou na zastávce dvě tro trotra, jedocím stejným – vaším – směrem.

Když tak stojíte poprvé na zastávce, nevíte, co dřív. Lidi na vás hulákají nějaká slova, která jen vzdáleně připomínají název konečné stanice. Třeba Circle je seko, Madina je mada (v lepším případě Madja), Akkra je krakra. A tak tam tak stojíte, koukáte sem a tam, přes vás se valí lidi, aby urvali poslední volné místo uvnitř záchranných prvků prosté dodávky, a snažíte se pochytit aspoň náznak něčeho, co by připomínalo název vašeho směru. Když se vám to povede, máte z poloviny vyhráno. Pak už jen stačí hlídat si zastávku, protože když je plno, nestaví se. Naštěstí mate mají skvělou paměť, a tak jim stačí říct, kam jedete a oni už na vás poznají, že vám mají říct, až přijde váš čas.

Na ten pocit při nástupu, že je to možná vaše poslední jízda, si zvyknete. Smíříte se s tím, že když řidič nabourá, budou všichni uvnitř mrtví, včetně vás. Při troše štěstí přijdete jen o nohy. Jezdí se tu totiž rychle, hodně se troubí a kličkuje a dodávky téměř nikdy nejsou v pohodě. Té nejdou zavřít dveře, té nefunguje spojka, té moc nefungují brzdy. To vše se dá oželet. Hlavně aby klakson fungoval.

Každé trotro je opatřeno malým černým štítkem většinou nad kolem u řidiče, kde je napsána váha, kterou auto uveze, a počet osob, kterou pojme. Nejčastěji se tak setkáte s údajem dvanáct. To zní fajn. Ale třeba dneska nás tam jelo včetně řidiče a mate pětadvacet. A asi před týdnem nás jelo dvacet a mrazák. Údaj tedy není pravidlem. Jen doporučením. A k čemu jsou k čertu doporučení. „Diz iz, Afrika, obroni!“

A díky tomuhle rčení jsme seděly v rastafariánově taxíku, který při každém zastavení chcípnul. Bohužel žádnou z nás nenapadlo počítat všechna ta opětovná nastartování, ale takových čtyřicet jich bylo. A jak to auto chcíplo, přestaly fungovat brzdy a my nekontrolovaně couvaly, dokud to zas nenaskočilo nebo nás auto za námi za mohutného táhlého troubení neroztlačilo. A nakonec vypadly za jízdy i klíčky ze zapalování.

No, přežily jsme to. A pravděpodobně to nebylo naposledy.

„Já vím, že se mi směješ,“ prohodil na závěr řidič k Beatrice a ta se dušovala, že ne. Ale samozřejmě že ano. Všechny jsme se smály. Ono už to totiž jinak nešlo.

PS: Mnoho troter je sem evidentně svezených z Evropy. Můžete se tak svézt vozem, které dříve vozilo malířský materiál v Německu, zeleninu ve Finsku nebo lékárenský a nemocniční materiál v Itálii.

PSS: Hodně tu fotím i na mobil, tahat zrcadlovku není zrovna praktické, tak se omlouvám za kvalitu.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *