Ghana: V korunách stromů i temnotách podzemí aneb Kakum a Cape Coast

Daly jsme Cape Coast ještě jednu šanci.

V sobotu brzo ráno jsme vyrazily v česko-švédsko-kanadském složení z ish na Okplonglo a z Okplongla trotrem na zastávku Kadish. Chytit trotro do Cape Coast nebo Takoradi není těžké. Takže sázka do loterie je to jen v případě vašich spolucestujících a nákladu. Nám tentokrát za zády přistál pytel uhlí a kanystr benzínu. A protože kufr nešel zavřít, vyřešila to opět prádelní šňůra.

Když jsme o tři hodiny později vystupovaly kdesi na silnici, protože řidič na nás zapomněl a Cape Coast přejel, k větě „nebojte, zpátky to není daleko“ jsme byly silně nedůvěřivé. Zbytečně. Ono to vážně nebylo moc daleko. Chytly jsme si taxi a to nás dopravilo přímo do našeho hotelu Oasis Beach Resort (ano, je to to místo, kde jsme si minule daly oběd s Beatrice a naší „průvodkyní“, která nám nic neukázala).

Výhled na moře, vlastní koupelna, klimatizace, panoramatická sprcha. Zdálo se, že lepší už to být nemůže. Jediný háček tkvěl v tom, že když se chtěla některá z nás osprchovat, zbytek se musel vystěhovat na balkón. Sprcha byla prosklená a umístěná k jednomu z oken. Ano, jsme všechny holky, ale i tak je prostě divné očumovat někoho, jak se sprchuje. Naštěstí aspoň zvenčí byla okna zrcadlová.

Ještě ten samý den jsme chytily trotro do Národního parku Kakum.

Myslely jsme, že je to kousek. A možná byl, jenže když vám pod koly jen silou vůle držící dodávky zmizí asfalt, každá minuta vám přijde strašně dlouhá. Už jen proto, že se snažíte držet na velmi pohyblivé sedačce a nepřistát s ní na klíně vaší kamarádky, co sedí za vámi, zároveň držet okno, aby ten hustý oblak prachu všude kolem nešel dovnitř, ale při poskakovaní na cestě se okénko pořád samo otevírá, a přitom ještě nepřijít o sluch, protože vám připadá, že vás někdo zavřel do pěkně vyhřátého sudu s nářadím, který pak strčil ze schodů. Vlastní zvuk uvnitř vydává úplně všechno. Až na malého černého okatého broučka na klíně maminky, kterému se to náramně líbí a slintá Jory na tričko, protože ta se mu taky líbí – je bílá a blízko.

Asi po tři čtvrtě hodině nás ten uřvaný rozvrzaný vehikl na kupodivu pořád ještě čtyřech kolech vyplivl na křižovatce na kraji pralesa. Chvíli nám trvalo, než jsme se zorientovaly a vyrazily k bráně, o které jen malá cedulka o kus dál prozrazovala, že jde o vchod do Kakum.

Čím blíž k Akkře, tím dražší vstupné je. Tedy pokud nejste Ghaňan. A tak jsme každá zaplatily 40 GHS (pro místní dospěláky je to 5 GHS a studenty 3 GHS) za jeden okruh a počkaly pět minut na poslední prohlídku toho dne. Blížila se čtvrtá odpolední. To jsme tedy měly kliku.

Park Kakum je znám lanovými mosty, pralesními slony, nějakými opicemi a spoustou druhů motýlů. A zaručeně tu uvidíte jen ty lanové mosty. Pokud si zaplatíte procházku po nich. Pnou se mezi stromy desítky metrů nad zemí a je z nich nádherný pohled na zelené království stromů, stromků a keřů – prales.

Není to pro někoho, kdo nemá rád výšky a houpající se věci. Pokud ale dokážete svůj strach potlačit, máte rádi dobrodružství, ba si ve výškách a houpačkách přímo libujete, je to úžasný zážitek.

Poslední most jsme opustily s posledním paprskem, který symbolicky sklouzl po ochozu předposledního záchytného stromu. Blížil se západ slunce. Se světlem park opustili i lidé. I my byly na odchodu.

Jenže jsme netušily, jak je těžké chytit zpáteční trotro s čtyřmi volnými místy. Jak dlouho jsme stály na kraji silnice naproti bráně, nevíme. A nebýt pána, co kousek od nás prodával vodu a nechtěl se fotit (a stejně ho na jedné fotce mám, i když to nebyl záměr), byly bychom tam samy.

Až nakonec se nad námi jeden řidič s mate slitovali a zastavili. Aby se dovnitř vešly čtyři bělošky, lidé si ochotně posedali na sebe. A tak nás na sedadle pro čtyři sedělo šest a další řady na tom nebyly jinak. Jak jsme se ale blížili zpět ke Cape Coast, lidí ubývalo. Vystupovaly ve vesnicích a vesničkách kolem a uvnitř se konečně udělalo trochu místa. Navíc vůz byl v o dost lepším stavu než ten předchozí. Žádný kravál, žádné velké hopsaní a i řidič jel mnohem klidněji. Opět se potvrdilo pravidlo, že čím horší vozítko, tím šílenější řidič.

Do Cape Coast jsme dorazily za tmy. Řidič nám nabídl, že za 20 GHS nás odveze až k Oasis. Vzhledem k tomu, že ale i drahé taxi by stálo 8 GHS, s díky jsme odmítly, vystoupily a chytly si onen taxík.

Konečně jsme byly zpět. Špinavé, zpocené, unavené… těšící se na sprchu. V takový moment potřebujete vlažnou vodu. Přesně v tu chvíli jsme zjistily, že nám teče jen horká voda. Při přepnutí na studenou se proud zastavil a z hlavice jsme nedostaly ani kapku.

„To je nepříjemné. Seženu někoho, kdo to opraví,“ reagoval recepční a hned začal zběsile ťukat do mobilu.

Čekaly jsme hodinu, a půl, dvě. Do moře se nedalo, na pláži nebylo vidět na krok a pobřeží tu omílají celkem velké vlny. A i s čistotou vody je to tu trochu na štíra.

Z restaurace pod námi se ozvaly první hlasité tóny africké taneční hudby. Měly jsme hlad, žízeň, Jory dohnaly následky užívání antimalarik. A pořád jsme byly neumyté, neučesané, nepřevlečené. Největší drama, ještě větší, než když vám za záda hodí uhlí a benzín, se odehrávalo právě teď.

A opravář přišel. Zalomcoval kohoutkem. Studená tekla. Ještě před pěti minutami netekla.

„Musíte otočit kohoutkem, když chcete studenou.“ Rada k nezaplacení. Tak jsme zase jednou byly za hloupé obroni, co neumí se sprchou. Co člověk nadělá.

Každopádně den skončil happyendem. Očista byla provedena a mohlo se jít na jídlo a drink. Jen Jory si večer moc neužila.

Druhý den jsme ráno po snídani vyrazily na hrad, který je od hotelu asi jen sto metrů po pláži. Studentské vstupné pro neghanské je 30 GHS (pro ghanské 3 GHS). Za tu cenu si ale po prohlídce můžete po hradě lítat třeba až do zavíračky a co víc, můžete se tam v průběhu dne i vrátit.

Cape Coast Catle je jedním ze tří hradů v Ghaně (Akkra Castle, Elmina Castle) a je z nich nejmladší a nejmenší. Postavili ho Švédi a zanedlouho poté se z něj stala pevnost. V době otroctví sloužil jako shromaždiště a překladiště otroků před zaoceánskou cestou do Ameriky.

Ve čtyřech podzemních celách se dohromady tísnilo čtyři sta žen a pět sed mužů, kteří v neosvětlených hygienicky otřesných podmínkách museli přežít tři měsíce. Kdo přežil, absolvoval cestu zdatnosti podzemním šedesátimetrovým tunelem. Kdo to nezvládl, byl vtažen zpět a ponechán v zakrytých prostorách páté cely, určených umírajícím. Přeživší pak ještě na další týdny skončily v nadzemních celách u brány do přístavu. Kdokoliv se vzepřel, poputoval do speciální cely pro padesát osob, kde se během pár hodin umíralo horkem a nedostatkem vzduchu.

Prohlídka stojí za to. Podobné zařízení jsme navštívila i na Zanzibaru, kde naopak kvetl trh s otroky, určenými do Asie. Musíte ji ale brát trochu s rezervou. Afričané kolonialismus a otroctví pořád vnímají jako dost živou a bolestnou historii a patrně ji nikdy Evropanům nezapomenou. Čísla, která tu tak uslyšíte (zvláště co se počtu odvlečených týče), jsou silně přestřelená (ale i tak se jedná o milionové cifry). Neřeknou vám, že otroctví existovalo ještě dávno před příchodem Evropanů (i když domácí otroci byli spíš sluhové). Neřeknou vám, že lovci otroků byli také černoši, mnohdy kmenoví náčelníci. A taky pomlčí o tom, kdo nejčastěji dělal dozorce a krutě zacházel z vězni na pevnostech. Ano, černoši.

Každé vyrovnání s bolestnou minulostí je těžké. Je těžké se omluvit. Ještě těžší je pak přiznat, že se jí účastnili i vlastní lidé. Domácí tyranizovali zase domácí. K omluvám došlo, teď ještě to přiznání. Však my, Češi, s tím máme sami zkušenosti – nacismus, komunismus.

Návštěvy takových míst jsou tu velmi emotivní. V poslední cele se dokonce jedna slečna sklonila, aby se dotkla podlahy, kterou pokrývá vrstva „živočišného původu“, kterou při čištění prostor nedokázali odstranit. Rozbrečela se. Děly se tu opravdu hrozné věci.

Prohlídku průvodce zakončil u bývalé hradní knihovny slovy: „Co se stalo, stalo se, ale nikdy to nesmí být zapomenuto, vážení hosté, aby se to nestalo znovu.“ Byl to takový milý akt znovu usmíření mezi černými účastníky prohlídky a námi bílými. Škoda jen, že tu lidi nejsou zvyklí na konci prohlídky tleskat. Tenhle průvodce by si to zasloužil. Byl vážně moc prima, příjemný a šťastný za každý dotaz.

Po dvou měsících jsem tu konečně sehnala pohledy – celkem přijatelné kvality a za přijatelnou cenu. A při průzkumu okolí jsme objevili Baobab House – dům kombinující vegetariánskou restauraci a cukrárnu s prodejnou rukodělných výrobků (od mýdel přes obrázky, dekorace, oblečení až nábytek). Většina peněz z prodeje ve všech zařízeních jde na provoz školy pro děti ze slumu. Celé to zajišťuje skupinka místních společně s několika Němci, kteří se tu rozhodli usadit na kratší či delší dobu. Dělají skvělý ledový čaj, peněženky z pytlíků od vody (úžasný recyklační nápad) a z terasy mají výhled na onen slum. Super završení výletu.

Na cestu zpět jsme chytly autobus. Nejen díky tomu byla cesta do Akkry mnohem příjemnější, než ta poslední, plná nehod a skoro nehod. A šťastně jsme dorazily domů.

Jen ještě malá příhoda z Akkry, kdy jsme se potřebovaly z konečné autobusu dostat na Circle, abychom chytly trotro ke kampusu. Asi čtrnáctiletý mate nám řekl o 2 GHS za dvě zastávky. Což je strašně moc, když uvážíte, že přes půl města tu jedete za 1,80 GHS.

„To není dvě Cedi, ty lžeš,“ ozvala se dívka s fialovým šátkem na hlavě vedle nás.

Kluk nic neříkal.

„To není dvě Cedi. Jsou to dvě zastávky. Vrať jim ty peníze.“

Snažil se nereagovat.

„Povídám, vrať jim to.“

A tak dlouho ho deptala, až nám opravdu peníze vrátil. Lidé jsou tu prostě skvělí. Jasně, jsou tu ti, co vás chtějí odrbat jen proto, že jste bílí, to je všude (i tam, co jsou bílí všichni). Pořád je tu ale víc lidí, co se vás zastanou a pomůžou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *