Asi ve třetí nebo čtvrté třídě jsme při cestě ze školy domů našly s kamarádkou Nikolou raněného čmeláka. Lozil po obrubníku u školky a chyběla mu půlka křídla. Asi mu ji přesekla sekačka. Rozhodli jsme se ho zachránit a udělat si z něj domácího mazlíka ve střídavé péči.
My doma nikdy zvíře neměli. Tedy později rybičky, což byla taky kapitola sama pro sebe, ale do té doby nikdy. Bydleli jsme v bytě bytovky z padesátých let na samém kraji sídliště a tak pes nebo kočka nepřipadali v úvahu. A mamka nám taky nikdy nevěřila, že bychom se o cokoliv se sestrou staraly.
Jednou jsem zkoušela chovat berušku, ale ta mi uletěla ještě ten den, co jsem ji chytila.
Ukradly jsme tedy jedné sousedce plastový květináč, nasypaly do něj hlínu, nastrkaly kytičky a do nalezeného plastového víčka od pití jsme daly vodu. Já pak z domova přinesla kus potravinářské fólie, kterou jsme květináč přikryly, aby nám čmelák neutekl a aby nám ho nějaký pták nesezobl. Udělaly jsme do ní dírky, aby tam šel vzduch.
A aby to byl mazlíček, jak se patří, pojmenovali jsme ho Brunda – po jednom z včelích medvídků.
Brundu v jeho novém příbytku jsme schovaly do ptačího krmítka za Nikolininým barákem. A od té doby jsme se na něj chodily vždy dívat po škole nebo o polední přestávce. A bylo fajn, jak se měl čmeláček k světu.
Po týdnu jsme ale zpozorovaly, jak nám začal chřadnout.
Zase se šoural pomaličku jako v den, kdy jsme ho našly. V pátek už se skoro nehýbal. A když jsem ho šla zkontrolovat v sobotu, nepohnul se už vůbec. Nikča byla na víkend u dědy a babičky. Tak jsem ho vzala domů a dala jsem ho pod rozsvícenou lampu, aby se ohřál – třeba byl jen zkřehlý.
Jenže nic už nepomohlo. Brunda nám umřel.
Rozhodla jsem se tedy vystrojit mu pohřeb.
Vzala jsem krabičku od taveného sýra, polepila ji bílým papírem a namalovala na ni kříž. Uvnitř jsem ji vystlala krepovým papírem a do něj Brundu položila. Pak jsem mu sepsala parte. Zbývalo už jen najít mu důstojné místečko k poslednímu odpočinku.
U dědy a babičky na zahradě, hned vedle terasy, kde byl krb a kde jsme se scházeli k letnímu posezení a grilování, rostl snad křen, nebo co to bylo. Každopádně bylo to pěkné místečko pro uložení čmeláka.
Vykopala jsem tedy díru a kulatou rakvičku do ní vložila. Naučila jsem se to od své sestry, která vždy takhle pohřbívala u rybízu na spodní zahradě malá ptáčata, která vypadla z hnízd na baráku. Jen já to posunula tou rakví o level výš.
Když jsem krabičku zahrabala, šla jsem hledat něco, co poslouží jako náhrobní kámen. Našla jsem docela placatý kamen a fixem na něj napsala Brunda a datum úmrtí. Pak jsem mu přečetla parte, v duchu odříkala modlitbičku, kterou jsem si přečetla v omalovánkách, a zazpívala písničku.
To bylo vše, co jsem mohla udělat.
V pondělí se Nikola po květináči se čmelákem samozřejmě pídila. Když jsem ji řekla, co se stalo a že jsem Brundu pohřbila, dlouho mi to zazlívala. Byl to přeci i její mazlíček. Nějakou chvíli se se mnou nebavila, ale nakonec ji to pustilo. Žádné zvířátko jsme si spolu už ale nepořídily.