Jak pejsek s kočičkou natírali věšák

Sestřenice se ségrou si byly věkově blíž, než já s oběma. Takže si hodně hrávaly spolu. Zatímco my bydleli v bytovce, teta se strýcem a sestřenicí žili v rodinném vícegeneračním domě s dědou a babičkou a hlavně se zahradou.

Byl to starý dům. Tedy jsou i starší, ale tím označením teď myslím takový ten dům, co ještě míval velký sklep a taky půdu. V tom sklepě kdysi dávno bydlela další rodina. Za minulého režimu ji tam město nastěhovalo a ještě v mém raném dětství ty místnosti nesly stopy po nějakých obyvatelích. Byla tam třeba koupelna, v jiné místnosti cosi jako válenda. Ale rozhodně nejlepší byla stará kuchyň, ovšem ne po té rodině, ale po dědovi a babičce. Ještě v ní byly kořenky s majoránkou, solí, pepřem a kmínem. A taky tam byl dřez plný mrtvých velkých pavouků. To mě vždycky trochu děsilo.

V druhé části sklepa, která sloužila spíš jako technické zázemí, byla kotelna, skladiště všeho nevyužívaného a hlavně dílna se svěrákem, pilkami, pilníky, šrouby a šroubováky, sklenicí s rozdělaným a zaschlým lepidlem, ze které čouhala zatuhlá škrabka.

Bylo tam zkrátka všechno dítěti nebezpečné a všechno to tak zvláště páchlo, že jsem tam hrozně ráda chodila. Ono to taky bylo jedno z mála míst, kam se mohl člověk chodit hezky bát. Protože od toho přeci sklepy jsou.

A nejen já tam často zavítala. Právě ségra se sestřenicí tam chodily dávno před tím, než já vůbec sešla schody do sklepa. Takže tam možná objevily ještě fantastičtější věci, než pak já.

Tedy minimálně objevily plechovku s bílou barvou. A od čeho je barva? Aby se s ní natíralo. Protože jinak je k ničemu, když jenom je a není nic, co by se s ní natřelo.

Ve sklepě se vždy najde něco, co potřebuje natřít. Tenkrát to byl věšák. Starý dřevěný věšák, na kterém visívalo několik starých zaprášených bund. Ty bylo jen potřeba sundat, věšák přestěhovat a restaurování mohlo začít.

A skutečně vše šlo dobře. Holky si daly záležet.

Jak to tak bývá, ten, kdo by tyhle dětské práce mohl zastavit, většinou chodívá moc pozdě. Sotva co skončily, objevil se strýc. A začala mela. Ségře se teda nic nestalo, protože byla přeci jen mladší, menší a hlavně mámy. Schovala se za dveře a všechno to jen pozorovala. Ale sestřenice to tenkrát schytala.

Ona ta barva totiž nebyla na nábytek. Nebyla to ani barva na zdi. Byl to drahý bílý autolak, který se těžko sháněl.

Takže ne vždy jsou dobré úmysly oceněny. A ne vždy jsou dobré úmysly skutečně dobré.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *