Jihoafrická republika: Buddy, co jel původně jinam, a místo divokých koní

Dostaňte se někam v Nelspruitu.

A pak se dostaňte do Kaapschehoopu.

Nelspruit (který se už nejmenuje Nelsprit, ale Mbombela, ale nikdo mu neřekne jinak, než Nelspruit) jsem neměla ráda už od chvíle, kdy jsme tam vylezli z kumbi. Nefunguje tam pořádně hromadná doprava, už vůbec ne uber a taxikáři mají své vlastní ceníky, jejichž pomocí by vám stáhli i ponožky. Vlastně až tady jsem tak nějak ztratila ten celou cestu přetrvávající pocit, že je Jihoafrická republika hrozně fajn.

Prvního nezdaru dostat se do Kaapschehoopu jsme se nelekli. Takže jsme šli místo toho do kina a rozhodli se, že do vesničky u rozlehlého národního parku se dostaneme druhý den.

Ráno jsme si sehnali kumbi, které končilo na parkovišti u křižovatky s odbočkou do Kaapschehoopu. Jenže přímo tam žádný prostředek hromadné dopravy nejel.

„Tady nic nechytíme,“ řekla jsem vztekle, když nás minulo už asi tak desáté auto s bělochy, kteří ale nejeli dál – uhýbali k obrovským stájím, u kterých jsme stopovali. Seděli jsme už asi tak půl hodiny na obrubníku u krajnice, a sice se měli čím kochat, ale naše vyhlídky na to, dostat se dál, byly mizivé.

„Tohle je Afrika, tady všechno dýl trvá,“ odpověděl Tom.

Během naší čtyřtýdenní cesty po JAR byly dva okamžiky, kdy jsem ho nesnášela. Tohle byl jeden z nich.

Nicméně za dalších patnáct minut uznal, že mám možná zcela výjimečně pravdu, a přesunuli jsme se zpět na parkoviště. Rozhodli jsme se jít štěstíčku trošku naproti. Oslovovali jsme náhodně lidi a ptali se jich, jestli nevědí, jak se dostat do Kaapschehoopu. A kupodivu nikdo nevěděl. Až na jednoho pána, který se záhy otočil na jiného pána, zrovna vycházejícího z obchodu. Začali se spolu bavit afrikánsky, na něčem se dohadovali. Až se stalo, že jsme najednou seděli v cizím autě.

Ten dobrý muž se jmenoval Buddy a původně jel úplně jinam. Potřeboval nakoupit, ale ve zdejším obchodě neměli, co potřeboval. Proto se chystal do Nelspruitu. Protože mu nás bylo líto – asi – rozhodl se to vzít přes Kaapscehoop, tedy mírnou objížďkou. Jen kvůli nám!

Ta mírná objížďka by nám zabrala asi dvě hodiny chůze. Takhle jsme tam byli za deset minut. Minuli jsme ceduli „pozor divocí koně“ a postarší Jihoafričan nás vyložil na kraji vesničky.

Kaapschehoop leží skoro 1500 metrů nad mořem u kamenného města končícího obrovským srázem dolů (má 800 metrů), u jehož paty začíná nádherná zvlněná a lesnatá pláň. To jsme ale ve chvíli, kdy jsme vylézali z Buddyho offroadu nevěděli. Viděli jsme jen domečky různých tvarů, velikostí a barev, mezi kterými se pásli divocí koně. Kromě divokých koní jsou tu i zkrocení koně. Celkově žije ve vesničce asi víc koní, než lidí. A další lidé sem další koně vozí a pak tu na nich jezdí.

Museli jsme se trochu přiobléknout. Těch 1500 metrů bylo znát. Pak jsme našli začátek stezky kamenným městem a vyrazili mezi skalky a skály. Jak jsme zacházeli hlouběji, kamenné útvary se zvětšovaly a nabývaly všemožných tvarů. Už to nebyly jen zaoblené komíny, ale najednou tvořily brány, hřiby, přírodní zídky a tak dále. Z některých rostly stromy i roztodivné krásně kvetoucí keře a byliny. Jiné byly naprosto holé.

A pak najednou jsme stáli na kraji toho obrovského srázu a rozhlíželi se po krajině hluboko pod námi.

„Tak tohle jsem nečekal,“ řekl Tom.

Ani já ne. A byla to naprostá nádhera. O chvíli později jsme si na jiném místě, ale pořád na srázu – u opuštěného vysílače – udělali přestávku na svačinu. Jíst a mít při tom takový výhled se člověku nepoštěstí každý den.

A když se sluníčko skrylo za mraky, vydali jsme se zpět do vesničky. Dali jsme si pivo, chvíli si odpočinuli a vydali se ještě k jedné rezervaci – Blue Swallow Reserve. Pro ornitology je to prý ráj. Ale asi ne na začátku jihoafrické zimy a bez auta a dalekohledu. Bylo to tam fajn, ale neviděli jsme nic. Oblast je tak velká, že by ji člověk přecházel asi několik dní. My měli slabou hodinku. Takže jsme se rozhodli jít zpět na cestu a zkusit zase stopovat.

Jenže jsme narazili na stejný problém jako při cestě do Kaapschehoopu. Nikdo nejel, a když jel, nestavěl. Vydali jsme se tak rychlou chůzí zpět k parkovišti. Už bylo pozdní odpoledne. Měli jsme to dvě hodiny pěšky. Čím blíž k večeru, tím menší je šance chytit někde kumbi.

Pak kolem prosvištěla malá černá dodávka s třemi dělníky. Prý jestli nechceme hodit na křižovatku. Dar z… Afriky. Zrovna ve chvíli, kdy už jsme – nebo aspoň já – začali propadat beznaději.

Na parkoviště jsme se tak dostali ještě za světla. Jenže už tak bylo v nedaleké továrně dávno po šichtě a tak tam skoro nikdo nezbyl. Čekalo nás další stopování u silnice.

No, zkrátím to. Nakonec všechno dobře dopadlo. I když to chvíli trvalo. Jak řekl Tom, v Africe všechno dýl trvá.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *