Jihoafrická republika: Jak odpustit Českým drahám aneb cesta do „PE“

„Čas od času se vydal na trh, aby něco ze svých výtvorů prodal. Pokaždé, když potřeboval peníze, jel autobusem, nebo si zavolal taxík z Borlänge. Vlakům se zásadně vyhýbal, jelikož CIA a Švédské dráhy jsou, jak známo, jedna ruka,“ píše Jonas Jonasson v Analfabetce.

No, zajímalo by mě, s kým jsou jedna ruka Jihoafrické dráhy. Ale jedno vím jistě – a sice že od využití jejich služeb, odpustím těm Českým úplně cokoliv.

Ani nevím, jak nás to napadlo. Jestli jsme chtěli ušetřit, nebo nám náš výlet do té chvíle přišel až moc fádní. On přechod centra Jo’burgu moc velké vzrušení nenabízí, to je pravda. I když se musíte dostat přes desítky na zemi spících lidí bez domova u Attwell Gardens parku.

Nebo obojí?

Každopádně, pro přejezd do Port Elizabeth jsme se rozhodli využít noční vlak. Čekalo nás skoro 1000 kilometrů a dvacet hodin jízdy. Za „pouhých“ 490 Randů (tedy asi 800 korun) jsme ale dostali vlastní kupé se čtyřmi lůžky (a taky stolečkem, umyvadlem, infra zářičem pro přitopení na noc a zásuvkami).

Jenže!

Postupně!

Odjet jsme měli ve čtvrt na dvě odpoledne. Když se vlak na nástupišti objevil celých deset minut před časem odjezdu, zajásali jsme. Plní optimismu a absolutně zkušeností prosti jsme začali věřit ve vyspělost a profesionálnost jihoafrických železnic. Když jsme po dalších čtyřiceti minutých stále byli na nástupišti, došlo nám, že jsme to s tou chválou docela přepískli.

Nicméně pak se souprava přeci jen pohnula. Velmi neelegantně, trhaně, s vypětím lokomotivy a skřípěním kol. Mezitím jsme zjistili, že do umyvadla neteče voda, do zásuvek nejde proud, naše skvělé okno nejde dovřít a povlečení je za příplatek (poslední položka mi byla fuk, měla jsem s sebou spacák výmluvné značky Kilimanjaro; ale s tím nedovíratelným oknem – víte, jaká je v JAR v noci zima?)

Ale prostě… vyjeli jsme! Dobrý!

Do cílové stanice to tedy mělo trvat 20 hodin.

Jenže za pět hodin jsme ujeli sotva 120 kilometrů. Víc jsme stáli, než jeli. A když jsme jeli, tak takovým tempem, že jsme mohli skrz improvizovaná okýnka chatrčí ve slumu počítat lidi uvnitř a slepice na dvorcích. Většinu času navíc ve vlaku smrděly spálené brzdy, nebo tak něco.

Pak nastala tma, která v Africe chodí velmi brzy a velmi rychle. Takže už jsme nemohli počítat nic. Ale tak co, světlo nám v kupé svítilo, navíc jsme měli dostatek vody a banánů a odlétat jsme měli až za sedmnáct dní.

Kolem půl jedenácté v noci nastal první problém. Když se po další nekonečné přestávce vlak pokusil znovu rozjet, vzala lokomotiva zpětný chod a narazila do vagonů za sebou. Pak ještě asi třikrát. A nám začali docházet banány.

V půl jedné nám došla voda.

Ve čtyři ráno odpojili kdesi v horoucí pr**li lokomotivu, aby ji nahradili jinou, která už soupravu vůbec nemohla utáhnout. Ta už nebourala, ale jen pískala a smrděla. Tak ji odpojili a vrátili tu starou.

Po páté začalo svítat a v další horoucí pr**li přistoupili další lidé. Naše kupé jim ale zůstalo zapovězené.

No a mezi vším tím dobrodrůžem jsme se pokoušeli vyspat, což dost dobře nešlo. Na skřípění kol si zvyknete, ale na trhané pohyby, kdy málem slétnete na zem, moc ne.

Zdá se to jako cesta plná utrpení a možná by byla. Kdyby v sedm ráno neotevřel pán v jídelním voze improvizovaný obchod, a tak jsme měli zase vodu a dokonce i sušenky. Většinu jsem jich snědla já, protože Tom moc dlouho spal a já se na ně nemohla jen tak dívat.

V devět jsme měli akorát dojíždět do naší cílové destinace – nádraží v Port Elizabeth.

A my byli kdesi úplně… hodně… někde.

V asi půl dvanácté už jsme měli zpoždění šest hodin. Ale zase jsme měli sendviče a další vodu.

Před šestou odpolední jsme konečně dojeli – se skoro devítihodinovým zpožděním. Utahaní, jak kdybychom to šli po svých.

Pak jsme zjistili, že kdybychom bývali koupili letenky, dostali bychom se do PE celkem pohodlně za přibližně hodinu a vyšlo by nás to asi jen v přepočtu na koruny o dvě stovky dráž.

No, museli jsme to brát z té lepší stránky. Taky jsme mohli nastupovat ne v Johanesburgu, ale někde po cestě a čekali bychom potmě tři… čtyři… šest hodin.

A protože nám to bylo málo, rozhodli jsme se o pár dní později jet z Port Elizabeth do Durbanu autobusem (16 hodin – to chceš).

PS: A víte, v čem bylo to šnečí tempo a věčné stání vlaku dobré? Mohla jsem fotit i na dlouhé sklo, aniž by na fotkách byly jen šmouhy!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *