Jihoafrická republika: Punk a rozkoukávání v Johannesburgu

Tak dlouho přemlouváte přítele, aby s vámi jel do Namibie, až se s ním nakonec rozejdete (ale ne, nebylo to kvůli Namibii)… zeptáte se kámoše Toma… a skončíte s plánem jet do Mosambiku.

A pak přijde cyklon a měsíc před odjezdem zpustoší podstatnou část Mosambiku.

Tak se stane, že skončíte v Jihoafrické republice.

Ještě na letišti v Římě jsme zamlouvali ubytování na první dny. Pro začátek jsme měli jen zpáteční letenky, víc, než tři týdny času, nocleh na čtyři noci… a žádný plán.

No, začalo to… řekněme… hodně punkově.

Johannesburg je prý New York Afriky. Asi jo. Jsou tu mrakodrapy, umělecké čtvrti, bary, kanceláře, fastfoody, dlouhé široké ulice a místa, kam člověk prostě nechce. Základní charakteristika všech velkých měst.

Pronajali jsme si byt v samém centru. Z kuchyně jsme krásně viděli na nejvyšší budovu Afriky – Carlton Centre. A hned jsme vyrazili ven. Tom už tu byl. Měl tu menší zastávku při přestupu. Tehdy ho řidič z letiště odvezl do čtvrti Maboneng. Tak jsme tam zamířili i teď. Pěšky. Nebylo to daleko.

Jedna z prvních a zásadních věcí, které se o Johannesburgu, nebo také Gautengu, dozvíte, se týká kriminality. Útoky na cizince, střelba na ulici, loupeže, sexuální násilí, přepadení, drogy. Když na to náhodou zapomenete, na ulici vám to vždycky někdo rád připomene.

Počínaje bílým mužem v Marshall Street, když jsme hledali dům s naším pečlivě zamluveným ubytováním – prohlásil: „Lidi, neměli byste chodit po ulici se zavazadly. Dávejte bacha.“ A povzdechl si stylem: „blbý turisti.“ – A co jsme jako měli dělat, když jsme zrovna přijeli. Zahodit je?

Až po černého muže v uniformě jakési bezpečnostní agentury po cestě do Mabonengu. Ukázal si na oči a řekl jen: „Buďte opatrní!“

I přes veškerá varování jsme za čtyři dny v Jo’burgu nezažili nic špatného, kromě občasného setkání s opilým nebo vysmaženým člověkem. A to jsme toho nachodili dost. Právě i v místech, kde páchla tráva, moč, všude se válely odpadky a lidi v příšerném stavu.

A tak jsme tenkrát bez ztráty kytičky došli i do Mabonengu, do Fox Street.

Tohle psaní není o nějakém příběhu, o myšlence s pointou nebo tak podobně. Na ty třeba ještě dojde časem. Spíš je to taková asociace. Zatímco to píšu, přejíždíme nočním vlakem do Port Elizabeth.

Přemýšlím, jestli se mi Jo’burg líbí, nebo ne. Je to betonová džungle. Zeleň tu skoro nespatříte. Ulice jen málokdy lemují stromy. Všude je jen kámen, asfalt, kov a sklo… popřípadě bordel. Jo’burg nemá úplně řád jako třeba Brusel, Londýn, Berlín. Ale není to ani úplný chaos jako Akkra nebo Lomé. Proto je tu podle mě trošku těžší fungovat. Musíte být připravení na obojí.

Je to jeden velký paradox. Na jedné straně mrakodrapy, fastfoody, nová auta, dobře vypadající podzemní rychlodráha spojující metropoli s hlavním městem Pretorií, normální obchody, Uber. Na druhé straně lidí živící se tříděním odpadu, svozem šrotu, rozbité a totálně propadané chodníky, ruiny částečně zdemolovaných staveb, vraky aut v ulicích. Na jedné straně kluby s hlasitou hudbou i luxusní restaurace, na straně druhé podniky, kolem kterých ani nechcete projít. Na jedné straně Spar nebo Woolworths, na druhé straně večerka, kde prodavač sedí v takové zamčené klícce z masivních mříží a zřejmě čeká každou chvíli návštěvu s buchačkou. Na jedné straně lidé skvěle oblečení, co jdou do práce a z práce. Na straně druhé nekonečně dlouhé fronty na úřadech připomínající naše pracáky nebo doslova skupiny lidí spících a žijících přímo na ulici vedle dětského hřiště. Tak by se dalo pokračovat donekonečna.

A přitom i tam, kde nechcete být za bílého dne, natož v noci, se najde něco fantastického, za co byste byli vděční i doma. Třeba takové Arts on Main na už zmiňované Fox Street – úžasný alternativní prostor, kde se lidé pravidelně schází na koncertech, sousedských trzích s uměním, kde si kdokoliv jen tak rozbalí na ulici fotoateliér a fotí modelky u pomalovaných zdí. Nebo kino The Bioscope, kde můžete zkouknout film z pohodlí jedné ze šedesáti autosedaček; LoveRevo, kde se najíte pod střechou z deštníků, nebo Collectors Treasury, kde v několika místnostech dvou pater omšelého domu doslova rostou hromady knih všemožného stáří, stavu, zaměření a jazyka; nebo hostel Urban Backpackers, kde provozovatel nově příchozí nevítá podáním ruky ale objetím a recepční zná Gabčíka s Kubišem.

Ale o tom zas někdy příště.

Vlak zastavil, zase. Vzdálenost cca tisíc kilometrů bychom měli ujet za dvacet hodin. Uplynuly čtyři hodiny a ujeli jsme padesát kilometrů. Stále jsme na předměstí Johannesburgu. Ještě že máme dostatek vody a banánů.