Když nevíš, co namluvit policajtům, hasiči ti poradí

Stáli jsme na střeše léta nepoužívané teplárny a sledovaly blikající majáčky, nemilosrdně kroužící kolem jako žraloci. Neustále jsme se dohadovali, zda jedou k nám, nebo ne. Až když první policejní vůz zastavil u zavřené brány areálu, měli jsme jasno. Byli jsme tak nějak celkem v háji.

S Darmonem jsme léta byli ve virtuálním kontaktu. Kdysi jsem s ním dělala rozhovor a od té doby jsme si občas napsali, občas olajkovali fotky a občas poradili, co v jaké zemi navštívit. Až se jednoho dne ozval, že letí na Ukrajinu a v Praze bude několik hodin, zda nemám čas.

Slovo dalo slovo a v červenci roku 2016 jsme se potkali u Hlavního nádraží, kde doslova vypadl z letištního expresu – v tričku a prošívané vestě. Ideální kombinace do horkého dne.

Vyrazili jsme na Letnou k baru Lenin, kde se nám podařilo nahlédnout do prostor dřívějšího podstavce, dnešního zázemí baru. A pak si dali pivo na letenské zahrádce.

Darmon je Brit, žijící už dva roky v Bulharsku. Živí se cestováním, psaním a také tím, že pořádá poznávací zájezdy po bulharských sovětských památnících. Úžasný člověk, co za svůj život už zažil víc, než asi kdy zažiju já.

Každopádně po pivu chtěl vidět i něco z pražského urbexu.

Vilkami bych ho asi moc neokouzlila, a tak jsem se mu, jako milovníkovi všeho retra se zálibou v sovětské historii, rozhodla ukázat dvě haly Pragovky, kde vznikl v červenci roku 1968 „Dopis 99 pragováků“, otištěný v moskevském deníku Pravda, a který žádal o pomoc sovětskou vládu v bezútěšné liberalizační atmosféře pražského jara.

Byl nadšený. I když jsou haly ve značně dezolátním stavu, pořád jsou přitažlivé. První navštívená svou světlostí, druhá navštívená svým nekonečným sloupovím.

Po halách zbýval ještě pořád čas na bývalou teplárnu o nějakou tu zastávku dál. Teplárnu, kterou jsem si osobně přejmenovala na „industriální peklo“ kvůli množství trubek, zábradlí, podhledů a i černého mazlavého prachu, pokrývající snad i přilehlé okolí.

Od mé poslední návštěvy před rokem a půl ale stavba dostála značných změn. Když jsme ji obešli, protože původní vchod byl výjimečně zatlučen kovovým plátem, zjistili jsme, že budově jaksi chybí kus zdi, na cestičce se na ohníčku vaří polévka a z okna na nás pokukuje jeden z četných obyvatel.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho.

„Dobrý den,“ odpověděl slušně.

„Můžeme dovnitř?“ zeptala jsem se ho. Nechtělo se mi hledat jiný vchod. Tenhle navíc nebyl nijak složitý.

„Jo, ale dejte vevnitř pozor. My to občas řežeme.“ S největší pravděpodobností myslel kovové vybavení uvnitř. „Tak jsou tam díry,“ pokračoval. Dobré vědět.

Činnost magnetů byla uvnitř skutečně znát. A od poslední návštěvy se mnohé změnilo. Schody už nebyly tak bezpečné, jak bývaly, občas chyběla celá přemostění a kovové chodníčky mezi jednotlivými patry. Jinde bylo zase nařezané zábradlí a tak se člověk nemohl kolem sebe spoléhat na nic.

O to větší hřiště to ale bylo. Darmon, zvyklý i na větší adrenalin, byl plně zabrán do fotogenických změtí trubek, kohoutů i rozmlácených skleněných stěn, ze kterých trčely dráty.

Nakonec jsme vylezli i na střechu, odkud je krásný výhled na okolí.

Jenže nebyli jsme nahoře ani pět minut, když jsme si všimli opodál projíždějícího hasičského auta. Přestože projelo o ulici výš, neměla jsem z toho dobrý pocit. Ten navíc zesílil, když se na obzoru objevilo policejní auto, blikající, houkající jak na lesy, které postupně zpomalovalo, čím blíže k bráně do areálu bylo.

Čekali jsme, co bude dál. Naivně jsme se shodli, že tam nejsou kvůli nám. Že vlastně vůbec nejedou k teplárně. Když tu se znovu objevilo to hasičské auto a zastavilo jen kousek od policejního vozu. Osádka obou vozů vyskákala a my si dřepli na střechu. Z bezpečné vzdálenosti od kraje, aby nás nemohli vidět, jsme pozorovali to dění a postupně nám tuhly úsměvy na rtech.

Policajti přestřihli zámek na bráně a všichni až na jednoho člověka se vydali dovnitř. Ten pořád koukal naším směrem a hlásil cosi do vysílačky.

„Co budeme dělat?“ ptali jsme se navzájem. „Jsou tu kvůli nám? Kdo nás práskl? Viděl nás někdo? Nebo ti bezďáci?“ Otázek bylo hafec, ale odpovědi žádné.

Rozhodli jsme se vyčkat. Na střeše. V naději, že až k nám nepůjdou. Třeba jim o nás vůbec nejde.

Jenže asi po hodině, se situace neměnila. Vozy integrovaného záchranného systému si dál postávaly dole a příslušníci pořád pobíhali uvnitř. Už jsme potřebovali odejít. Blížil se čas Darmonova odletu. A tak jsme se vydali pátračům vstříc.

Sešli jen jedno patro, když jsme na schodišti pod sebou zaslechli hlasy a stejně tak i v patře teplárny. Byli jsme obklíčeni a neměli se kam skrýt. Darmon byl v pohodě, toho jen jednou zatkli a jednou se s policajty opil rumem (bylo to na Kubě). Jenže mě naposledy nechali stát v mrazu tři hodiny, pořád se ptali na to samé, nechtěli ukončit vyšetřování a mluvili německy. Frštéhn zi? Her Miler?

Viděli jsme kužely světel, jak se blíží a sílí. Klouzaly po stěnách, až pronikly vstupem a dopadly na nás.

„A hele, co vy tady děláte?“ zeptal se hasič, který k nám dorazil nejdříve.

„My tady fotíme.“

„To máte ale divný místo na focení,“ pokračoval.

„No, nás to baví. Industriál.“

„Industriál? Proč nejedete fotit do Kladna? Tam je to hezký.“

„Tam jsem byla.“

„Hele, a neviděli jste tu někde oheň?“ zeptal se druhý hasič a šel se podívat na střechu, ze které jsme slezli. „On nás někdo volal k požáru. Že prý vidí kouř.“

„Ne. Jen venku před barákem si někdo vaří polívku.“

„Hmm, takže žádnej nález. Tak to zabalíme, ať si to tu policajti ověří už sami.“

Vybídli nás, abychom šli s nimi. Pěkně po schodech, bezpečně. Už bez žádných prolézaček.

„Víte, my se nechceme potkat s policajtama. Kamarádovi by asi uletělo letadlo,“ poznamenala jsem. „Nemáme tu ještě počkat?“

„No, můžete, ale nezaručujeme, že vás stejně nenajdou,“ odpověděl hasič a pak přátelsky dodal. „Pojďte s náma. Když tak tu píšete diplomku.“

Ale já o tom fakt diplomku psala. Nebo teda o urbexu.

Tak jsme se vydali všichni pěkně hromadně po schodišti. Ti dva hasiči nás pak protáhli kolem policajtů a vyvedli ven.

„A kudy jste sem přišli?“ zeptal se ten, co nás objevil, když jsme konečně stáli na čerstvém vzduchu.

„Dírou v plotě vzadu.“

„Tak prosím,“ pobídl nás s úsměvem. Ještě jsme se hezky rozloučili a my s Darmonem pádili zpět k trubkám a pletivové ohradě, aby si nás příslušníci nevšimli.

Inu, někdy všechno začne jako rutina a skončí jako zážitek. Někdy si uvědomíte, že hasiči jsou prima chlapíci s pochopením. Pro mě hrdinové. Nejen pro to, že zachraňují životy, ale i že radí vyplašenému urbexákovi, co má když tak policajtům říct, kdyby se ho náhodou nepodařilo vyvést z baráku jinou stranou, než ve které policajt je.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *