O darech, které oceníme až časem

Některé dárky ale člověk ocení hned. Třeba vysněnou Barbínu a dort od maminky.A pamatuju si to jako dodnes!

Jen co jsem z dárku sundala pěkný modrý balící papír, vykoukla na mě krabice s obrázkem elektronického foto-rámečku.

„Chtěla jsi ho? Nechtěla, viď?“ řekla nejistě mamka.

„Ale je super,“ zalhala jsem, protože jsem si v duchu říkala: „K čemu mi to sakra bude?!“

Tenkrát jsem fotila na kompakt a fotky byly spíš dokumentačního rázu. Tím „dokumentačním rázem“ jsem maskovala obrovskou abstrakci snímků, kdy často nebylo poznat, co na snímku je. Nebylo lidem chyběly nohy, domům střechy… Zkrátka nic, čím by se člověk nějak chlubil.

Dnes, o nějakých pět či šest let později, jsem šťastnou majitelkou zrcadlovky. Fotím s nadšením – sice pořád dokumentačně, leč, troufám si říct, hezčeji. A s radostí mívám rámeček s fotkami občas zapnutý, zvlášť, když má přijet nějaká ta návštěva. Ano, ráda ukážu, co mám v archivu, a ještě raději slyším: „Tyjo, to je hezká fotka.“

Kdo z vás někdy nedostal takový ten dárek, co nechcete, a v den, kdy vám přibude do domácnosti, nevíte, co s ním. A co víc, pochybuje, že vůbec někdy bude co k čemu. Možná, že ve chvíli, kdy jste ho rozbalili, zažili jste zoufalý pocit zklamání. Protože vaše očekávání bylo prostě jiné.

Jenže, co s tím? Máte říct dotyčnému, že se vám to nehodí, že to nechcete, že pro to nenajdete využití, či místo? A zranit ho? Máte mu říct, že ale přeci dobře věděl, že chcete něco jiného? A uvést ho do rozpaků či navodit v něm pocit, že zklamal? Anebo je prostě lepší, zalhat, možná i zamáčknout slzu zklamání a prostě dělat, že je to príma věc?

Při volbě poslední varianty to pak můžete potají odnést do obchodu a třeba i vyměnit za něco jiného. Nebo prodat na Aukru či eBay. Jéje, kolik už jsem tam viděla popisků „NEVHODNÝ DÁREK“

„Můžeš bejt ráda, že jsi něco dostala,“ řekla jsem jednou kamarádce, která mi celá nešťastní referovala o tom, jak dostala knihovnu do bytu a ona přitom chtěla ten šátek značky Burberry. Že dostala i kytku a véču, to brala jako samozřejmost. Ale prostě hlavní bylo, že chtěla něco, o čem se zmiňovala už dlooouhou dobu dopředu a asi i dost okatě, a nedostala to.

„Ale knihovnu jsi chtěla, ne?“

„No jo, ale ne k narozkám.“

No, tak dostala knihovnu. Přišla prostě do společného bytu, který s přítelem sdílela a tam stála smontovaná nová knihovna. Vždyť je to krásný. Jen to prostě není asi něco, před čím si většina ostatních holek sedne na zadek. I když, kdo ví. Většina slečen, které znám, knížky ráda má.

Na jednu stranu je jasné, že pokud dostanete dárek jiný, než chcete, máte právo být nešťastní, uražení, smutní, naštvaní a já nevím co ještě. Na stranu druhou, je to dárek. Pokud každý rok nedostanete pletené ponožky, pletený svetr (neplatí pro milovníky pletené módy), tu samou bonboniéru (i když myslím i to někoho potěší) nebo růžové stylové doplňky, když jste třeba chlap jak hora a na takový věci prostě nejste, popřípadě věci pro psa, když psa nemáte a jste na něj alergičtí, pořád si na vás někdo vzpomněl a chtěl vám udělat radost.

K svátku jsem od kamaráda dostala ořezávátko. Prostě jsme se nějak bavili a v diskusi padlo, že jsem minulý den měla svátek. Vzal tašku, zalovil v ní a vytáhl maličké zelené ořezávátko na tužky. „Já v poslední době, když někam jedu, tak si tam koupim ořezávátko. Nevim proč. Ale tohle je pro tebe.“

„Dík!“ rozesmála jsem se… a vůbec jsem netušila, k čemu mi ořezávátko bude.

O čtrnáct dní později sedím u stolu a lovím tužku, kterou bych si mohla podtrhnout určité pasáže v knížce. A všechny tužky jsou buď kopáče, nebo nemají tuhu vůbec. No, ale všechno dobře dopadlo. A kvůli čemu asi?!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *