O dobrodružství, Pánovi Prstenů a Converse

Moc dobře si pamatuji, jak mě pasovali na rytíře.

Bylo mi asi jedenáct a dětský tábor se blížil svému konci. Nastal čas rozsouzení soutěžních týmů, který že byl během těch čtrnácti dnů lepší. A taky kdo byl jaký hráč.

Jak už jsem jednou psala, nikdy jsem nepatřila mezi extra běžce, extra lezce, extra siláky. O to větší šok byl, když zaznělo moje jméno a já si po vzoru „pážat“ měla dojít pro odměnu za své snažení. Poklekla jsem na koleno a pak mi hlavní vedoucí Matěj položil dřevěný meč na jedno rameno, pak na druhé a nakonec na hlavu. „Pasuji tě na rytíře!“ zaznělo tenkrát a já na sebe byla pyšná jak ještě nikdy. I když pořád jsem tomu nevěřila. Neustále jsem se dívala na diplom ve své ruce a kontrolovala, zda je na něm skutečně moje jméno. Bylo. Bylo tam moje jméno… nikoho cizího.

Po tolika letech jsem si vzpomněla jen díky dvojici sedící proti mně ve vlaku – děda a vnuk. Kluk tak ve věku, kdy jsem se stala rytířem, tedy aspoň na kratičkou chvíli. Jen o dost otylejší (tak já byla jako vyžlátko, ale ten kluk byl vážně otylý). Zápěstí měl jak já v té době lýtko. A to velké tělo bylo oblečené do značkového oblečení značky Converse, doplněné taškou Converse, z nějž neustále chlapec vytahoval telefon nebo tablet. A já, jak jsem tam tak seděla a po koutku ho sledovala, jsem si říkala: „Zatraceně, jak někdo může dopustit, aby se jeho dítě takhle vyžralo. Proč mu ty hračky neseberou a nehoní ho kolem baráku.“ Nevím proč a možná to tak není, opravte mě, ale vždycky, když takové dítě vidím, říkám si, že musí mít hrozně smutné dětství.

Neměla jsem telefon ani šminky a nerozuměla jsem módě. Doma jsme neměli internet (protože můj otec, jen co tenkrát rodiče nechali domu takový pokrok zavést, druhý den zaviroval počítač), ale zato jsme měli hromadu knížek. A já měla spoustu kamarádů a kamarádek, kteří a které byli spíš ochotni hrát si na jiný svět, než vyžívat se v realitě.

Už jsme byli docela velcí, ale přesto nám nečinilo problém hrát si na středověk, na rytíře, na boj s draky a vlkodlaky. A zatímco moje spolužačky už se malovaly a ráno před zvoněním si nechaly v šatnách osahávat prsa spolužáky a přitom je naoko odstrkovaly, já se strašně těšila, až odpoledne zaběhnu za Káťou, někde si najdeme pěkně rovné klacky a půjdeme si za Benešov hrát na šermíře… nebo v zimě na polární výpravu.

A když Káťa nemohla, mohl třeba někdo jiný. Sice trvalo třeba i dvě hodiny, než jsem někoho sehnala, ale vždy to nakonec dopadlo dobře. Jen co člověk, to jiná hra. S Janinou jsme si hrály na Pána Prstenů. Ona ani nebyla jiná možnost. Janča se ráda vžívala do role Arwen. Pak začala mluvit elfsky a já absolutně netušila, co se děje. Vlastně jsem vůbec neměla tušení, o čem ten film je. Viděla jsem ho až za pár let a knížku četla ještě o něco později.

Se Zuzkou jsme zas chodily na starou kovovou prolézačku, kde jsme si hrály na čaroděje (sakra, já nevím proč). S Nikčou to vždycky končilo hrou na horolezce. S Ondrou jsme zas trávili čas v zákopech druhé světové války. S Pavlou jsme byly stopaři. A byly další a další světy, které jsme si vytvářeli a zároveň chránili před jinými. Neexistovalo, abychom někoho cizího přivedli a zapojili do hry, jejíž pravidla a zákonitosti byly úplně známé jen dvěma osobám. A bylo to tak dobře. Možná že někdo další by neměl pochopení.

Jenže jak ti lidé kolem mě rostli a dospívali, naše světy jakoby zmizely. Ty dobře rozehrané příběhy na starých klepadlech u křižovatky, na venkovních betonových schodech ke sklepu bytovky, na houpačkách a u nakládací rampy staré lékárny, na lavičkách v parku u nemocnice i na stohu za městem byly ty tam. Přišly jiné záliby a přišli i jiní kamarádi. A já s tou touhou žít ve fantazijním světě zůstala sama.

A tak jsem si za čas koupila zápisník v tvrdých deskách a začala ten svůj svět rozvíjet na papíře. A i když se mnohokrát zdálo, že upadne v zapomnění stejně jako ty naše dětské hrátky, přežil i do dnešních dní.

Občas mi to chybí. Chybí mi ty časy, kdy jsem přilítla ze školy domu, rychle sesmolila vzkaz na papírek na stole a zmizela někde v okolí (blízkém či vzdáleném) baráku, dokud se nesetmělo a nenastal čas jít zas domů.

A když tak občas koukám na děcka ve věku mých tehdy hravých let, říkám si, zda taky zažívají taková dobrodružství. Jestli vůbec vědí nebo zda je napadne, že jiný svět se dá skutečně zažít a není k tomu potřeba počítač a počítačová hra. A zda vůbec uznají nějakou reálnou hru jako zábavu, nebo vše musí být podřízeno nějakému trendu, fenoménu nebo produktu.

One Comment:

  1. 👍

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *