O lásce, tvrdé práci a stálosti ve špatné době

Na stěně kdysi býval vyveden nápis: „Láska, tvrdá práce, stálost.“ Ušlechtilá životní moudrost. Jenže člověk míní, doba a jiní mění. Když slavný průmyslník Pencho Semov stavěl krásnou obrovskou vilu, připomínající půdorysem trub lodi, mohl asi stěží tušit, že ne on, ale stát bude určovat její využití. A ani v nejhorším snu si asi nepředstavoval, že ji jednou ti, pro koho ji také stavěl, skoro zničí.

Když jsem v roce 2016 pátrala po opuštěných místech, která by stála za návštěvu, vila mě nadchla, tedy spíš její příběh. Věděla jsem, že ji musím určitě vidět.

Stalo se tak toho roku v srpnu, když jsme vyrazili na cestu po Bukharsku. Jednoho horkého dne jsme zavítali do města Gabrovo, kdysi velkého průmyslového centra v údolí, obklopeného nevelkými horami. Zastavili jsme na kraji cesty vedoucí kolem zbytků kdysi krásné vily – torza bez oken, dveří i střechy, porostlého popínavkami milosrdně zahalujícími odhalené zdi bez omítky.

Továrník Pencho Semov, kterému se dodnes přezdívá bulharský Rockefeller, začal své podnikání otevřením obchodu ve městě Gabrovo. V roce 1906 vybudoval moderní továrnu na výrobu přízí a pletenin, která brzy získala dominantní pozici na trhu. Později k přádelně přistavěl i mlýn, s dalšími podnikateli založil kožedělné závody, spoluzaložil několik bank. Z kluka z chudých poměrů se vypracoval na majitele a provozovatele dvaceti šesti podniků.

Kromě úspěšného podnikání, kterým zásadně proměnil tvář i postavení města, se věnoval charitě. Okolním obyvatelům nabízel výrobky ze svých továren za snížené ceny. Stejně tak mohli velmi výhodně odkupovat dále nevyužívané vybavení a materiál. To byl ovšem pouhý začátek. Vystavěl školy pro dívky i chlapce z chudých rodin, finančně podporoval spolek pečující o matky s dětmi, postavil a poté financoval místní nemocnici, chudobinec, veřejnou stravovnu, hradil zdravotní péči nemajetným, podporoval umělce i novináře. I reprezentativní vila uprostřed Gabrova, kterou si nechal postavit a ve které se také usadil, měla po jeho smrti sloužit potřebným. Dům se měl proměnit na ubytovnu pro asi padesát starců, patnáct novinářů a spisovatelů a dvacet chudých, přednostně z továren.

Jenže nastal rok 1944 a k moci se dostala Komunistická strana Bulharska.

V roce 1945, rok poté, co stát znárodnil všechny jeho továrny i dům, Pencho Semov zemřel. Vdova ještě stihla část vybavení darovat místnímu kostelu Nanebevzetí. Například mramorový ikonostas z kaple v přízemí vily, který vytvořil český sochař Josef Škvára (ten je autorem i dodnes neporušeného sousoší ženy a muže pod andělskou ochranou na střední věži).

Semovo přání vyslyšeno nebylo. Z pomyslné archy pro potřebné se nakonec stala klinika na léčbu infekčních chorob. Krásná vila s parkem, v němž se nacházelo i umělé jezírko a zimní zahrada, připadla v roce 1948 místní nemocnici. Oddělení fungovalo ještě pár let po pádu režimu. Nakonec ale bylo uzavřeno a vyklizeno. A do budovy se začali stahovat bezdomovci, kteří jen přispívali k jejímu chátrání. Nakonec uvnitř neúmyslně založili požár, který zničil střechu a nejvyšší patro.

Byli jsme uvnitř sotva patnáct minut, když se dovnitř vřítila i partička dětí, která se bavila vytloukáním zbylých skleněných výplní panoramatické zástěny přízemní chodby. Za řevu pobíhali mezi sutinami a hlučně likvidovali všechno, co se ještě dalo. Jejich matky si povídaly venku. Hluku tříštícího se skla a jekotu si nijak nevšímaly.

Čas, oheň, čím dál častější vandalské návštěvy omladiny a nezájem vlastníka o nápravu způsobily, že z vily zbyla jen ruina – i přes to všechno pořád krásná.

Láska, tvrdá práce, stálost. Právě tato slova vystihovala život i osobnost Pencho Semova. Jeho odkazu však doba nepřála. Až v roce 2015 se díky jednomu článku v novinách vila stala jakýmsi předobrazem země – zmučená, utrápená, bezzubá, s odhalenými kostmi, ale stále stojící, hrdá, krásná, odolávající přírodě i lidskému zlu. A to byl patrně poslední záchvěv slávy vily. Existují sice různé plány na její rekonstrukci. Všechny ale naráží na dvě překážky – vlastníkem je stále nemocnice a rekonstrukce by stála víc než zbourání a výstavba nové budovy. A tak zřejmě bude chátrat dál. Bude čím dál zuboženější a chatrnější, ale stále krásná, tajemně vyhlížející díky porostu, který ji halí, díky příběhu, který se k ní váže.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *