O malých zázracích, které ze světa nezmizely

Byl hnusný sychravý listopadový den. Ještě ráno krásně sněžilo, jenže dopoledne se sníh proměnil v déšť a vtíravými kapkami otravoval až do večera.

Fuj, takhle hnusně letos snad ještě nebylo.

Šla jsem do koloniálu, co mám kousek od domu. Obchůdek je to skvělý, ale dovnitř se kvůli rozměrům vejde jen jeden zákazník. Těsně přede mnou dovnitř vklouzla paní, co šla na velký nákup.

Tak jsem tam tak stála, padal na mě ten vtíravý déšť, co se mi v kapičkách držel na kabátu i vlasech, protože jsem neměla deštník.

Už byla tma. V oranžovém světle pouličních lamp skvěle vynikal oblak páry dechu, co mi každou chvíli šel od úst.

Za mně se postavila paní. Ostýchavě se z dálky natahovala, aby kamsi dohlédla, ale přitom si ode mě držela odstup. Přemýšlela jsem, co by asi ráda, až mi to konečně došlo. Citrony na regálu!

„To sem klidně pojďte,“ řekla jsem a ustoupila jsem, aby se paní když tak nebála.

„Je, to jste hodná, já bych jenom… ty citrony… jestli jsou bio. Já teda nejsem nějaký blázen do bio, ale potřebuju to na citronovou kůru, abych měla do vánočky, tak aby to nebylo stříkaný.“

„Jo to vy děláte vánočku takhle poctivě, to vás obdivuju.“

A paní se rozzářila. Začala se usmívat a dala se do vyprávění, jak se nově učí péct z kokosové mouky, protože se jí rozvinula alergie na lepek. Tak jsem jí na oplátku vyprávěla, jak nepeču vánočky vůbec od doby, kdy mi v troubě nakynula tak, že přesně okopírovala její tvar a připálila se ke všem stěnám.

Tak jsme mluvily o cukroví, bábovkách a pak konečně přišla řada s nákupem na mě. Když jsme si o chvíli později podávaly s paní dveře, popřály jsme si krásný Vánoce a hezký večer.

Skutečně byl.

Potřebovala jsem svůj krém na ksicht, který prodávají jen v lékárně. Před rokem mi ho předepsala doktorka a je pravda, že když se s ním ráno nenatřu, vypadám jak vyžilá flekatá ochechule (já vím, že je to ve skutečnosti mořská kráva, ale představte si ji flekatou a vyžilou).

Kvůli tomu krému jsem si pořídila zákaznickou kartičku, protože to není levná záležitost, na to, kolik toho je.

„Akci 2+1 nevyužijete?“ ptá se s úsměvem paní.

Ráda bych, ale potřebuju ještě zaplatit nájem, pomyslím si. „Nene, takhle jeden stačí.“

„Kartičku máte?“

„Mám!“ Lovím v peněžence, nacházím kartičku do bageterie, do knihovny, do DM (kupuju totiž taky drahou zubní pastu), multisportku a svou prošlou ghanskou (ne)občanku, ale plastovou věcičku na slevy do lékárny ne. „Tak nemám, asi je doma!“

Paní se rozhlédne, nakloní se přes půltík ke mně a šeptne: „Vaše rodné číslo?“

Diktuji stejně tlumeně a taky se natahuju přes pultík a připadám si, jak kdybych tu lékárnu plánovala vykrást.

A mám to o stovku levnější.

Paní mi s úsměvem podala krém i s účtenkou, obřadně jsem si vzala obojí a popřály jsme si hezký večer.

Skutečně byl.

Po sedmi letech natáčení bych řekla, že už mě nemůže nic jen tak překvapit. A ono ejhle.

Jela jsem točit na faru. Paní, se kterou jsem si potřebovala popovídat, tam totiž žije. Povídání to bylo sotva na půl hodinky. Když jsme skončily a já se začala balit, že už nebudu rušit a půjdu, paní na mě houkla: „Jak půjdu? Jsem Vás pozvala na oběd a ten je v troubě!“

Tak jsem dostala zázvorový čaj a povídání pokrčovalo dál, jen už bez diktafonu. Nakonec přišel i pan administrátor. Skončilo to nadáváním na katolíky kvůli šíření dezinformací.

„Ale to jsou prostě ty katolíci. Já ti nevím, dělaj to i protestanti? Že by šířili takový nesmysly?“

„Ale tak… katolíci… vždyť jsou pověrčivý!“

Oba mí společníci v rozhovoru jsou katolíci.

Mám ráda, když se lidi neberou vážně.

Oběd byl skvělý!

Den co den čtu špatné zprávy. Covid, válka, zneužívání v církvi, domácí násilí, nájemní ranaři, další válka, výbuch bomby, útok na zdravotníky, našívání židovských hvězd, střety s policií, extrémní sucho, extrémní záplavy, hrozící konflikt, pronásledování oponentů, vraždění oponentů, zavírání lidí do převýchovných táborů, nedostatek vakcín, přebytek vakcín, falšování vakcín, lidé na útěku držení na hranicích mezi dvěma zeměmi, požáry, výbuch sopky, plné nemocnice, epidemie cholery, růst pouští, růst hladin oceánů, déšť v polárních oblastech, najíždění autem do vánočních průvodů, najíždění aut do demonstrantů…

Občas si říkám, jestli za dvacet, třicet let, bude kde žít. Jestli bude s kým žít. Rozpadají se přátelství, štěpí se rodiny. Jako by všechno fungovalo jen na formě vymezení se: my a oni…

A pak vás někdo pozve na oběd, zanadává si s vámi na katolíky, poví vám recept na vánočku, dá vám slevu i bez kartičky, podrží dveře a popřeje hezké svátky.

Pořád je tu hezky. Lidi k sobě pořád dokážou být milí.

Ještě se dějí malé zázraky, protože srdeční a milí lidi ze světa nezmizeli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.