Jak to tak bývá, když člověk zapomene důvody nějakého dřívějšího rozhodnutí, často začne po určité době přemýšlet, zda by nebylo dobré to zase zkusit. Tohle se mi stává poměrně často. Vždy, když jsem druhý den po akci uklízela v pronajatých prostorách, zapřísahala jsem se, že už nikdy nic pořádat nebudu (a to i proto, že mě to vždy stálo víc než ostatní, protože se vždy našel někdo, kdo nedorazil a měl a ani to nedal vědět, a tudíž jeho „vstupné“ chybělo). Jenže vždycky tak za pět až osm měsíců jsem si začala říkat, jak to bylo prima a že to zkusím zas.
No, hádejte, jak to příště dopadlo.
Před tři čtvrtě rokem jsem si po jednom natáčení ankety, kdy mi trvalo dvě hodiny, než jsem natočila jednu minutu čistého sestřihaného záznamu, řekla, že už ankety nikdy víc. Už dávno se mi nelíbila témata a začala jsem být vyloženě frustrovaná reakcí lidí.
Víte, když bezmála rok týden co týden natáčíte ankety třeba na Jiřím z Poděbrad, na Vinohradské, na Náměstí Míru, na Andělu a jinde, začnete brzy rozpoznávat několik typů lidí podle toho, jak na vás reagují. Tak například:
1) Náhodní odpovídači. To jsou lidé, kteří prostě jdou třeba do práce, na trhy, z práce, do školy pro děti a vnoučata a tak dále. Nijak si vás nevšímají, ale když je zastavíte a zeptáte se je na nějakou otázku, normálně vám odpoví. Někteří košatěji, z některých to musíte trochu páčit. Ale odpoví. Pak jim poděkujete a oni jdou zas dál.
2) Cílení odpovídači. To jsou lidé, kteří už vědí, kdy se na onom místě zhruba tak vyskytujete a prostě jdou „náhodou“ kolem a hypnotizují vás očima, abyste se jich zeptali. Buďto se tak stane a jsou šťastní, anebo ne a prostě to zase zkusí příště. Ale pozor. Dá se to aplikovat i obráceně. Občas si všimnete, že se v dané lokalitě někdo objevuje opakovaně a už jednou odpověděl, tak to jdete zkusit znovu.
„Aaaa, to jste vy! Tak co máte za otázku tentokrát?“
„Dopadl jste někdy jako sedlák u Chlumce?“
„Ale to víte, že jo… To jednou…“ a máte minimálně o dvacet vteřin postaráno.
3) Ovšem jsou tu i takzvaní supi. Supi kolem vás krouží – více či méně nenápadně – a čekají, až si konečně všimnete, že krouží a že je velice zajímá to, co máte v ruce, tedy mikrofon. Touží do něj něco sdělit, touží předat ostatním generacím svůj názor. A jsou schopní kolem vás kroužit i opravdu dlouho. Kdybyste měli kameru, bylo by to pro ně ještě lepší. Leč mikrofon stačí. Je však nutno dodat, že supů je poměrně málo.
4) Prudiči a vysmívači. Tato dvě zařazení by se dala popsat i samostatně. Přestože mají spolu hodně společného. Takový vysmívač se nechá zastavit, poslechne si otázku a pak se vám velmi hlasitě nebo méně hlasitě zasměje a jde dál. Prudič je pak vyšším stádiem vysmívače. Nechá se zastavit, poslechne si otázku a pak: „A pro co to točíte?“
„Pro Český Rozhlas.“
„A to tam jako poběží?“
„Ano, v Dobré ráno Česko.“
„A k čemu je to jako dobrý?“
„Jak to myslíte?“ nechápete.
„No jako proč to točíte? To má nějakej smysl? Maj média nějakej smysl? Myslíte, že děláte něco užitečnýho? Proč neděláte něco užitečnýho?“ A tak dále…
5) Brzoumírači. Jedná se povětšinou o starší lidi, kteří vám řeknou: „Já už jsem starej. Mě tohle nezajímá. A já taky nikoho nezajímám. Na mém názoru nezáleží. Já brzo umřu.“ A je vymalováno.
6) Beznázoroví. To jsou lidé, kteří vám odpoví, že na to nemají žádný názor a nezajímá je to.
7) Pohádkáři. Jsou lidé, kteří rádi mluví a dlouze mluví. Když máte štěstí, sáhodlouze vám vypráví něco na téma, které zrovna točíte, což je leckdy k užitku. Ovšem můžete narazit i na pohádkáře, kteří jsou schopní vám vyprávět o všem možném, co je zrovna napadne. Nejdelší takový monolog jsem zaznamenala půlhodinový. A nebylo možné se toho člověka zbavit.
8) Zmatení a nešťastní. To jsou lidé, které tak zaskočíte otázkou, že se snaží něco říct, jen to nemá hlavu ani patu, ale prostě už vám něco musí sdělit. A z takových se často stanou nešťastní. Protože najednou jim dojde, co to plácaj a nejraději by utekli. Největší radost jim uděláte, když jim poděkujete a necháte je jít.
9) Cizinci. Moc rádi by odpověděli, ale česky nemluví vůbec, nebo špatně. Nejvíc cizinců, které jsem oslovila, bylo z Ruska nebo Ukrajiny. Mám podezření, že ale existují i falešní cizinci.
10) Spěchači. Často narazíte na lidi, kteří pospíchají. Na některých je to vidět a tak se ani neptáte (někteří přesto omluvně zavrtí hlavou a naznačí, že už někde měli být). Na jiných to nepoznáte, ale větu: „Promiňte (někdy i bez tohoto slova), pospíchám!“ si neodpustí. A pak jsou falešní spěchači, kteří nespěchají, ale raději řeknou, že jo, protože s vámi mluvit nechtějí.
11) Telefonisti. Divili byste se, kolik lidí telefonuje nebo aspoň někoho zrovna vytáčí, když držíte v ruce mikrofon.
A pak nastává bod zlomu, kdy se patrně sami stáváte nějakou kategorií. A na tu kategorii zase lidé reagují různě.
Občas dospějete do fáze, kdy si budete připadat jak nakažený mikrofonis auditis. Což musí být něco strašného. Něco jako svrab, lepra, tuberkulóza, mor nebo i černé neštovice. Nebo to všechno dohromady. Protože jen co vás lidi vidí, tak:
12) Brázděči. Mění směr chůze. Jsou ochotni kličkovat, jen aby na vás nenarazili. Občas s nimi mám chuť hrát na honěnou. Jakože bych jim nadbíhala a oni by pořád museli měnit směr.
13) Druhobřeháci. Když vás vidí, raději přejdou na druhý chodník.
Už toho bylo dost! Stačilo! Ankety už nikdy!
Fakt se mi hodně ulevilo, když jsem se jich zbavila. Ale přeci jen, po nějakém čase jsem si řekla, že by možná nebylo špatné si o nějaké říct. Že bych zas třeba točila středeční. Nebo páteční – pátek je přeci hezký den.
K mému štěstí mě do jednoho pořadu na Plus, kam pravidelně točím, požádali o „krátkou“ sedmiminutovou anketu. Tak jsem vyrazila na Mírák, kde jsou lidé asi nejsdílnější, a začala jsem se ptát.
A bylo to zpět! Jak kolem mě proudily davy neznámých zamračených lidí v kabátech a každý na mě reagoval jinak – ten zrychlil, ten změnil směr, ten začal telefonovat, ten taky, ten začal lovit v kapse telefon – došlo mi, jak strašně ubíjející to je. V takových případech má člověk radost z každého, kdo zareaguje: „Ano, ptejte se.“
Ale co jsem toho dne vyzkoumala, bylo to nejhorší. Zjistila jsem, že kromě možné choroby mikrofonis auditis jsem začala trpět i další nemocí – neviditelnózou. Tím vznikla kategorie přehlížeči. Lidé kolem mě chodili, a když jsem se jich zeptala, ani nezaznamenali, že na ně mluvím. Nebo se tak aspoň chovali. A to je věru nejhorší, co vás může potkat. Protože když před vámi aspoň člověk utíká, mění směr, mění stranu ulice, pořád tím nějak reaguje na vás. Ale tihle z vás rázem udělají vzduch.
Je to těžký úděl novinářů. A nejen jich. Vlastně všech, kteří se musí živit tím, že někoho oslovují na ulici – prodavači, průzkumníci, rozdavači letáků, lidé z neziskovek, žebráci. Ti všichni se den co den snaží vydobýt u lidí pár korun, chvilku času nebo odpovědi. A den co den se musí setkávat často s nadávkami, bodavými pohledy, domnělou chorobou i neviditelností.
Proto bych vás a všechny chodce jménem nás, co tuto nevděčnou roli na sebe berou, poprosila: Když s námi nechcete mluvit, prosím, řekněte, že nemáte zájem, nebo i spěcháte. Je to zdvořilejší, než někoho přehlížet. My vás za to nesežereme. Na odmítání jsme vcelku zvyklí.