Pohřebiště lokomotiv aneb „Beware of Hund“

K něčemu se musím přiznat. Fakt nerada přelézám ploty a zdi, pokud přesahují výšku k překročení. Dodnes s hrůzou a posměškem zároveň vzpomínám na překonávání asi třímetrové zdi josefovské nemocnice. Zalezli jsme do postranní ulice, aby na nás nebylo vidět z policejní stanice na náměstí a v místě jakéhosi dvorku jsme se jali přelézání na druhou stranu (až o dva roky později jsem se dozvěděla, že v onom místě stávala provizorní stavba pro tuberkulózní pacienty). Už nevím, jak jsem se dostala tam, ale pamatuji si, že při cestě nazpět, když jsem tam tak nějak visela, nohama jsem šátrala po jakékoliv jamce, kam bych zapřela nohu, a přitom jsem na jakékoliv rady odpovídala: „Já nevim kam!“, to kamarád už psychicky nevydržel, vrazil mi hlavu mezi nohy, vzal mě jak malé děcko na koníka – prostě jsem mu sedla za krk – a sundal na zem.

O rok později jsem si došla pro klíče od areálu na onu policejní služebnu, které jsme se tehdy klidili z dohledu. A celou dobu jsem měla na jazyku: „Ať vám zas nemusíme lézt přes zeď!“

Nesnáším ploty a zdi. A teď to tu bylo zas. S nadějí, že někde přeci musí být díra, jsme obešli celý areál místa posledního odpočinku parních lokomotiv, který měl snad na délku tři kilometry. Ale díra žádná. A kde se přes plot, nahoře opatřený trny, povážlivě nakláněl strom, bylo zabezpečení vytuněno ještě ostnatým drátem.

A za plotem na nás pomrkávaly cedule: „Achtung Hunde!“ a „Der Komplex ist von Hunden bewacht!“

Přiznám se vám k ještě jedné věci. Neumím utíkat. Já jsem celkově na ty pohyby, co jsou při urbexu celkem k užitku, nenadaná. A v případě spojení pes-běh-plot bych mohla akorát tak pěkně vřískat.

Nikomu z nás se moc nechtělo vbíhat do chřtánu nějaké hlídací obludy. I když za celou dobu našeho pochodu přilehlým lesem u chráněného kolejiště jsme neviděli ani náznak psů – tedy kromě jedné rozpadlé asi boudy. Kluci sice v jednu chvíli tvrdili, že slyší štěkot, ale s druhou Káťou jsme ten zvuk rozklíčovaly jako údery do železa.

Nastala otázka: Jít nebo nejít?!

A Ota se nakonec odhodlal. V místě oné psí boudy přešplhal na druhou stranu. Pak odsunul betonový pražec, který maskoval cosi jako vyhrabanou jámu. Měli jsme naději, že pokud v areálu pes byl, prohrabal se ven právě tudy.

Zasvinění od černé hlíny jsme se konečně ocitli na druhé straně. A psi nikde. S nutnou dávkou podezření a ostražitostí, že přeci jen Kraken může být kdykoliv vypuštěn, jsme začali fotit v poměrně zběsilém tempu. Paličák se dokonce rozhodl držet na vyvýšených místech. S poznámkou: „Já bych se s tím Hundem nerad potkal,“ postával tu v kabině lokomotivy, tu na žebříku, tu na zídce.

Tempo se pomalu uklidnilo. Asi jsme se neměli čeho bát. Snad jen kopřiv a shnilé dřevěné podlahy v prostorách pro mašinfíru. No, ono ani ty kovové části nebyly nic moc.

K naší smůle jsme přijeli na místo ráno a tak nám slunce na mašinky svítilo zrovna z té nejhloupější strany. Ale i tak bylo neuvěřitelně krásné potulovat se po kdysi soukromé sbírce člověka, který koupil ještě funkční lokomotivy, aby je po vyřazení provozovatel nenechal zničit. Údajně nakoupil i nějaké vlaky ještě před válkou, ale ty odtáhly do drážního muzea na renovaci a využití materiálu pro zachovalejší vlaky.

Nevím, čím déle jsme na místě, tím spíš se zdá, že sběratel prostě vykoupil jeden jediný druh strojů a ty tu dodnes hnijí. Plán vytvoření muzea totiž selhal. Bezesporu ale je, že vlaků je tu méně, než kolik jsem se dočetla při hledání místa.

Najednou se kousek ode mě objevil Paličák. A stál na zemi. Mezi lokomotivami našel kovový žebřík, který si teď s sebou nosil jako případný prostředek k útěku před psem. O chviličku později kluci navíc uviděli jen kousek od nás člověka – prý. Naštěstí si nás ale nevšiml. Nicméně byla to poměrně pádná pobídka, abychom odtáhly na druhou stranu plotu a zbytečně nezkoušeli vážnost nápisů na cedulkách. Kluci k přechodu skutečně žebřík využili. My s Káťou se spokojily se špinavou ale již ozkoušenou cestou pod plotem. Tyršovo a Cimrmanovo pravidlo“ „Přeskoč, přelez ale nepodlézej“ pro nás neplatí.

Když já vždycky, když jsem na vršku nějakého plotu nebo zdi úplně živě vidím, jak padám po hubě dolu.

PS: Teď jsem se zrovna dočetla, že to tam hlídají sekuriťáci s baseballkama. Softball mi šel, ale něco mi říká, že tady by to nebylo o míčkách.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *