São Tomé: Ztracená peněženka, pekelná ústa a špitál

Ztratili jsme peněženku! Respektive, Ruben ztratil peněženku!

Jako obvykle jsme si ráno chytly žlutý dodávko-bus a tetelili se blahem, jak konečně jedeme na čas. Jenže jak jsme uvolňovali místo přibývajícím cestujícím, peněženka se z Rubenových nohou odporoučela k zemi.

Přišli jsme na to náhodou. Anders si chtěl vyměnit poslední eura za místní dobry. Byl to náš poslední celý den a večer na ostrově, takže jsme si to chtěli trochu užít. Prostě zajít si do manufaktury Claudio Corallo, dát si dobrou večeři a zajít si do Pico Mocambo na jeden až mnoho drinků. Při té příležitosti se Ruben chtěl přesvědčit, že i naše finance jsou v bezpečí. A nebyly. Nejen v bezpečí, ale vůbec nebyly. Přes milion v místní měně zmizel společně s jeho občankou, kreditkou, kartičkou pojišťovny, ghanskou neobčanskou, dvěma studentskými kartami a tak dále.

Radost z objevu, že při odletu ze Sao Tomé se od ledna tohoto roku už neplatí odletová taxa dvacet eur, vystřídala bezradnost. Byly jsme bez peněz a Ruben bez dokladů. Nikdo je ukrást nemohl. Jedinou možností byla prostě ta nepostřehnutá nehoda v buse.

Ruben nechal všechny karty a dokumenty okamžitě zablokovat. Pak nezbývalo, než jít na policii. V tu chvíli jsme spatřili policejní vůz a vydali se příslušníků zeptat, kde je nejbližší stanice.

„Tam,“ odpověděl uniformovaný muž a ukázal kamsi na sever, možná severozápad. Nejen čas, ale i směr je tu relativní pojem. Ale ještě než jsme kamsi tamtím směrem vyrazili, napadlo nás nahlédnout do busů kolem. Zakladním vodítkem byla barva. Bus musí být žlutý.

Good job! Ony všechny dodávko-busy jsou žluté.

Další poznávací znamení – byla to světle žlutá barva.

Vodítko číslo tři – zadní strana řidičovy sedačky a podlaha byly pokryty kartónovým papírem.

„Ty si pamatuješ, jak ten bus vypadal?“ ptal se mě Ruben, když jsem si matně na to všechno rozpomínala.

„Trochu!“ odpověděla jsem. Jenže to bylo vše, co jsem věděla.

Naštěstí, Afričané a tudíž i obyvatelé Sao Tomé, jsou všímaví. Takže když nějakou dobu pozorují trojici bělochů, jak nakukuje do každého aspoň trochu vybledlého vozítka, začnou se zajímat.

„Chceš si to pronajmout? Mám dobrý ceny!“ zeptal se a oznámil nám jeden z řidičů. Asi. Bylo to portugalsky. Začali jsme mu tedy rukama, nohama, jazykem, o kterém jsme si mysleli, že je takovým hybridem mezi angličtinou, francouzštinou a španělštinou, a taky pomocí mobilu, vysvětlovat, co se nám stalo.

Pán chvíli dával pozor a rozpačitě přitakával. Pak, když jsme mu náš srdceryvný příběh vyložili, houkl na skupinku řidičů opodál a my začali s tím výkladem nanovo. A když jsme skončili podruhé, odvedli nás do temného obchodu s malířskými barvami a obklady u stanice taxi.

„On umí anglicky,“ oznámil nám první řidič.

„Jo, já mluvím anglicky,“ potvrdil běloch, který vstal zpoza pultu. Byl to zřejmě Portugalec, nevypadal jako místní.

Tak jsme začali s výkladem od začátku, tentokrát ale v jazyce, ve kterém jsme si byli mnohem jistější. On to zas tlumočil ostatním do portugalštiny.

Jen co se všichni konečně dozvěděli, co se to těm hloupým a vyplašeným bělochům stalo, začali různě pobíhat, půjčovat si můj telefon a někam volat. Takže najednou jsme neměli peníze, doklady a ani můj mobil. Krása!

„Za pět minut budu mít číslo a pak se dozvím, kde to je!“ oznámil najednou jeden taxikář. A než jsme se nadáli, zase volal z mého mobilu a po zavěšení oznámil: „Jo, ten chlap něco takového viděl ve svém voze a má to u sebe. Je u letiště. Vezmu vás tam za sto padesát tisíc.“

Popravdě jsme vůbec nevěděli, která bije. Plni skepse jsme v něco takového nevěřili. Zmetci africký, jen chtěj vytřískat prachy z chudáků bílejch.

„Jo, jeďte s ním. Ručím za něj, má dobré ceny,“ řekl Portugalec z obchodu.

„Ty zmetku, ty jsi s nima spolčenej!“ říkali jsme si v duchu. A navenek: „Ale mi si musíme vyměnit peníze.“

„Kolik? Vyměním vám,“ odvětil zas muž.

„Čtyřicet euro, to jsou poslední naše peníze,“ oznámila jsem a vytáhla bankovky původně učené na odletovou taxu.

Směnil nám za dobrý kurz, lepší než na ulici. Dostali jsme náš poslední milion a vydali se na nejistou akci. Za přihlížení ostatních jsme vlezli do moderního vozu a vyrazili zpět k letišti.

Ale nedojeli jsme ani tam. Vlastně jsme překonali jen jediný kopec, když řidič zastavil. Chtěl můj telefon. Vytočil nějaké číslo, ale než se kdokoliv stihl ozvat, zavěsil a vystoupil z vozu. V protisměru zastavilo další žluté vozidlo.

„To je on! To je on!“ zaradovala jsem se, když jsem poznala řidiče z rána.

Ruben otočil hlavu na druhou stranu. Z obav, že vše dopadne, jak jsme předpokládali – podvodem.

„A něco drží! To je tvoje peněženka!“

Náš řidič převzal cosi v průhledném sáčku a donesl to Rubenovi. Byla to jeho peněženka. A když ji otevřel, byly uvnitř všechny jeho doklady a všechny naše peníze. V obrovské radosti vytáhl 50 000 STD a poslal je řidiči dodávko-busu.

Záchrana peněženky nás sice vyšla na 200 000 STD, tedy asi 200 Kč. Ale lepší, než 1 400 000 STD.

Opět! Buď pochválena nezkaženost tohoto místa! Sao Tomé je ráj!

Nutno říct, že díky této události jsme se pro ostatní řidiče stali něčím mezi celebritami a atrakcí. Takovými exoty. Ale možná i díky tomu se nám po děkovacím kolečku, kdy bylo na všech, se kterými jsme si potřásali rukou, znát, že mají radost i za nás, podařilo dojednat dobou cenu za taxi na náš další cíl na ostrově.

S jistým zpožděním, ale zato neuvěřitelně dobrou náladou jsme vyrazili na Boca do Inferno.

Černý pobřežní pás, tvořený lávovým útesem a skalkou, vbíhající do bouřícího moře, leží nedaleko Áqua Izé.

Pekelná ústa či Brána do pekla. Tak se černému pobřeží říká. Sopečný útvar může společně s tříštícími se vysokými vlnami průzračného oceánu nahánět husí kůži. Ale nutno říct, že s kontrastujícím svěžím zeleným porostem na vrchu je to místo neuvěřitelně krásné.

A co bylo nejlepší? Byli jsme tam sami. Tedy kromě dvou místních, polehávajících na zdech altánku. Takže jsme na jejich radu sestoupili dolů a obsadili přírodní panoramatický bazének typu brouzdaliště, ze kterého byl skvělý výhled na vlny, pádící přírodně vyhloubeným koridorem, přeskakující malý lávový most.

Voda byla teplá a průzračná jako všude tady na ostrově. Tedy mimo město. Dokonce i sluníčko na chvíli vykouklo, než ho zas, jako obvykle, skryl koberec mraků. Kluci pak ještě skočili do místní hospůdky pro Rosemu. Takže jsme se koupali v bazénku, pili pivo a nic nám nechybělo. Prostě Sao Tomé.

Den se dávno přehoupl přes poledne. Trochu hladoví jsme vyrazili do oné restaurace vrátit prázdné lahve a dát si oběd. Rybu už sice měli jen jednu (Kdo ji sežral? Ano, já! Takže kluci měli kuře), ale zato výhled ze záchodu byl perfektní. Jen tekoucí vodu tam nemají, takže je nutné popadnout kelímek a zalévat.

Po obědě jsme se pěšky přesunuli do Áqua Izé.

Áqua Izé by byla docela obyčejná vesnice, vzniklá z bývalé plantáže, kdyby se v ní nenacházelo cosi. Stará koloniální stavba, která bývala nemocnicí, ale už dávno nesloužila svému účelu. Ano, opuštěná nemocnice.

V doprovodu místních capartů jsme se vydali na moje nejvytouženější místo na celém ostrově. A ač kluci nevěřili, že jdeme dobře, a pak už jsem nevěřila ani já, protože vím, jak je to s mým orientačním smyslem, skutečně jsme stanuli u první stavby oné nemocnice. A víte co? Ono co je v Africe opuštěné, asi nikdy není opuštěné dlouho, ale o tom až příště.

Ujala se nás asi patnáctiletá Sheila. Místní dívka, která se anglicky naučila z písniček v rádiu. A taky hovoří plynně portugalsky a kreolsky. Místní obyvatelé jsou totiž potomky bývalých otroků a zaměstnanců plantáže, kteří sem byli dováženi z Kapverd, kde se kreolsky hovoří.

Provedla nás po nemocnici a pak nás vyprovodila i na blízkou pláž. Jenže pak začala být trochu otravná. Pořád zpívala… dost nahlas. Snažila se nám něco vyprávět, a když jsme se vydali zpět, že si zkusíme něco stopnout, snažila se nám vysvětlit, že musíme počkat na taxi nebo autobus.

No, nic nám nezastavilo. Všechna auta beznadějně plná, a když kolem jeli bílí turisti ve čtyřkolkách, jen nám zamávali. Naštěstí Sheilu to konečně přestalo bavit a opustila nás. Vzdali jsme stopování a šli čekat na autobus.

Místní nám ochotně uvolnili místo na tarásku na sezení a když přijel první dodávko-bus, pustili nás do něj. Stěží jsme se tam vešli tři. Takže nikdo z nich už neměl šanci. Měla jsem trochu výčitky. Ale ono určitě zase něco jelo. A jestli nejelo, tak tam sedí dodnes.

Zpět jsme se dostali ještě za světla. Šli jsme na jídlo, následně na místní famózní domácí zmrzlinu v cukrárně-pekárně u tržiště v centru, pak šli na fotbal, protože kluci chtěli koukat na fotbal. A pak nás napadlo, že si ještě dojdeme koupit pohledy do našeho oblíbeného baru. Tak jsme toho hodně vypili, ale na pohledy jsme zapomněli. A vůbec nám to nevadilo. Byli jsme zkrátka plni radosti z té neočekávané události nebo spíš jejího konce, že jsme to potřebovali oslavit. A tak jsme propili půl milionu tamní měny. Což není takový problém!