Senegal: O kajaku, kole a chviličce

„Jestli chcete na kajak, tak musíte být v 9:30 v Oussouye,“ řekl mi muž do telefonu.

Zapisovala jsem si čas na barevný kluzký letáček a snažila se mrkáním rozehnat slzy, přes které jsem stěží před chvílí přečetla telefonní číslo.

Ne, nerozbrečel mě požadavek na včasný příjezd do Oussouye, které leží od Ziguinchoru asi jen 50 kilometrů. Rozbrečela mě nádherně žlutá pasta z chilli papriček, kterou mi vedle domácího cibulového chutney přinesli k jídlu. Byla hrozně dobrá. Jen mě nikdo nevaroval, že má nájezd až tak po půl minutě, takže jsem jí vážně nešetřila.

Pomalu jsem přestávala dýchat. Tak jsem do telefonu poděkovala, popřála hezký – snad – den, vymáčkla hovor a narvala si půlku bagety do chřtánu. Nekousala jsem ji, jen jsem ji slisovala mezi jazyk a patro a tiše, s tváří odvrácenou od všech ostatních hostů, nezadržitelně plakala.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se obsluha, když si všimla, že jsem lahev piva Flag zhltla skoro na ex.

„A..haaa,“ vydala jsem ze sebe a přes bagetu se pokusila usmát.

No, tak to drama zkrátím. Oběd byl jinak dobrý, dala jsem si i dezert a vyrazila jsem do pokojíčku v dříve tak pracně hledaném domu kdesi u lékárny Jatir.

„Máš červený nos,“ uchychtla se má paní domácí Maria – Španělka, která do Senegalu přesídlila z Alžírska v roce 2019. Od té doby v Ziguinchoru učí francouzštinu, španělštinu a divadlo. A po práci chodí plavat do bazénu a pak chodí na víno a cigáro do baru u řeky.

„Jooo?“ a snažila jsem si ho prohlédnout nejdřív levým a pak pravým okem. Vypadal tmavě, ale taky už byla skoro tma.

Přijala jsem pozvání na kávu a repelent (netřepat, nemíchat, používat výhradně odděleně) a přisedla jsem si k Marie a Nazairovi na terásku. Byla hezká teplá jihosenegalská noc. Byla by i klidná, kdyby ve vedlejší ulici neslavili všichni tamní sousedé svatbu.

„Co máš zítra v plánu?“ ptala se Maria.

„Pojedu do Oussouye. Dá se tam jezdit na kajaku,“ odpověděla jsem natěšeně.

„A jak tam pojedeš?“

„Z nádraží. Prý tam pořád něco jezdí.“

Maria a Nazair přikyvovali, ale vlastní zkušenost s tamní dopravou neměli. Měli auto a ven z města jezdili jedině jím.

Já zkušenost obecně s africkou dopravou měla. A tak jsem věděla, že se nejede, dokud není plno, lépe přeplněno. Vždycky ráda vzpomínám, jak jsem jednou v dodávce pro dvanáct lidí jela se sedmnácti spolucestujícími, ledničkou a svázanou slepicí. Takže jsem věděla, že pokud chci být někde v 9:30, musím být na nádraží nejlépe před sedmou.

Tak se taky stalo. Druhý den jsem byla na plácku plném nepojízdných vraků, pojízdných vraků, pár zázračně slušně vypadajících minibusů a davem lidí ještě před svítáním. Jakmile jsem řekla Oussouye, začali se o mě přetahovat, pak mě dotlačili k pokladně, já dovnitř strčila nějaké peníze a dostala jsem malý papírek coby jízdenku. A pak mě jeden člověk odvedl mimo „nástupiště“ a posadil mě do auta, kterému nešly pořádně zavřít ani dveře, ani kapota.

„Počkej, za chvíli vyrazíme,“ řekl mi a zmizel v davu u nástupiště.

Začalo svítat.

A já byla pořád sama.

Slunce už vyšlo.

Pořád jsem byla sama.

Čas plynul!

Bylo čtvrt na osm, půl osmé, tři čtvrtě na osm…

Vylezla jsem a šla se ptát, kdy pojedeme.

„Za chviličku!“ odpověděl někdo, kdo nebyl řidič toho auta.

Chvilička znamená pro každého něco jiného. Evropany čas zabíjí a Afričani zabíjí čas – říká se.

Když jsem se podruhé vyhrabala z onoho vraku, bylo už půl deváté. Dlouze a kostrbatě jsem všem nashromážděným řidičům a naháněčům pro směr Oussouye/Cap Skirring vysvětlovala, že musím někde v 9:30 být. Dlouho nechápali. Pak pochopili, ale začali se dlouze radit. Pak se mi začali omlouvat. A to bylo všechno.

Až když jsem si sklesle sedla opodál vedle paní s krabicí živých švitořících kuřátek na klíně, začali jednat. Za deset minut jsem seděla v kufru auta, co by u nás na STK neprohlásili ani za způsobilé držet pohromadě. Ale vyrazili jsme – maximálně na trojku, naloženi váhou asi tak trojnásobně převyšující váhu samotného vozidla a s pocitem i vědomím, že každý z retardérů po cestě nás může stát všechna kola.

V 10:30 jsem vystoupila v Oussouye. Řidič i ostatní mi ještě zamávali a zatroubili na rozloučenou. Klakson byl na autě asi to nejvitálnější zařízení.

Do kanceláře s kajaky jsem dorazila v 11.

„Můžu ještě na nějaký výlet?“ zeptala jsem se jen s pramalou nadějí.

„Procházka nebo cyklistika?“ odpověděl osmahlý postarší Francouz, který se v Oussouye zabydlel už dávno.

„Kajak by nebyl?“

„Ty už jsou všechny pryč. Je pozdě. Je odliv a za vodou se musí jet daleko,“ odpověděl s tím, že odvoz už je pryč.

„Tak kolo.“

Tak jsem dostala kolo. Špatně brzdilo a přeskakoval mu řetěz. A dostala jsem průvodce. Ten provozní vady neměl.

Poprvé jsem se málem rozmázla jen kousek za kanceláří na výlety. Najela jsem do hlubokého písku a spadl mi řetěz. Průvodce mi dal své kolo a dál pokračoval na tom, co nabízelo trochu víc adrenalinu.

Projeli jsme mezi vyschlými rýžovými poli a zajeli jsme do palmového lesa. Kličkovali jsme po písčitých cestičkách mezi termitišti, dokud jsme nedojeli do jedné z tradičních vesnic… a pak do druhé, i třetí.

„Všechno v pohodě?“

Až na zadek jo, pomyslela jsem si.

„Co zadek?“

„Dobrý,“ lhala jsem.

Okruhem jsme se za dvě hodiny vrátili zpátky do Oussouye. Kajakáři byli tou dobou ještě pořád na výletě.

Z městečka jsem se nakonec dostala mnohem rychleji, než do něj – navíc docela pěknou dodávkou s dobrým výběrem senegalských a gambijských písniček.

Do Ziguinchoru jsem se vrátila až večer. Když jsem po večeři u řeky (nastříkaná repelentem, život vás naučí) dorazila domů, mí domácí už tam byli.

Nazaire se začal smát už jen, co mě uviděl ve dveřích. „Užila sis výlet?“ chechtal se.

Maria byla v kuchyni, když jsem ji pozdravila. Odpověděla, zvedla hlavu a s mírně pootevřenou pusou už ze sebe nevypravila ani hlásku.

„Já vím! Jsem rudá, co?“

Jemné přikývnutí mi bylo potvrzením. Dostala jsem kus vychlazeného melounu a lahev s vodou a vydala jsem se chladit si spálením rudě zářící čelo a nos na pokoj.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.