Smaženice

Někdy se symbolem události, nebo výpravy stane něco naprosto nesmyslného nebo neočekávaného. Málokdo asi ví, proč byl v roce 2011 Václav Klaus v Chile, ale skoro každý si vzpomene, že tam ukradl pero. Nebo málokdo už si vzpomene, proč a s kým byl Miloš Zeman u korunovačních klenotů, ale všichni vědí, že měl tenkrát virózu. Stejně jako symbolem 2. světové války je i voják, který proti nacistům bojoval lukem s šípy a mečem. A asi jako když se v médiích stal symbolem svatby vévodkyně Kate a prince Williama zadek sestry Kate – Pippy.

Tak jo, to je dost přehnané přirovnání asi. Ale nic jiného mě nenapadlo.

Každopádně, ve Švédsku roste hrozně moc hub. A tak se nám nikdo nemůže divit, že nás během toho týdne instantních polévek, těstovin a trvanlivých salámů napadlo udělat si smaženici.

Stačilo udělat tři kroky po lesní cestě a měli jsme hub plné náruče. A všechny byli použitelné, protože tam asi nemají slimáky a červy. Pak už stačilo jen hříbky očistit, vybrat nádobu a začít vařit.

Smaženice bylo tolik, že jsme ji nezvládli sníst a tak se musel uvolit Tom, že ji dojí. Jenže na ni zapomněl. A po pár dnech na ni chtěl přestat myslet.

Je to tak, smaženice s námi procestovala skoro celou jižní Skandinávii a pomalu si v perfektním teflonovém ešusu začala žít vlastním životem. Ze strachu, v jaký organismus se může vyvinout, ji tedy Tom držel uzavřenou v nádobě a raději zbytek cesty odvařil v menším kotlíku, který mu zbyl.

A pak nastala cesta domů. Smaženice s námi přeplula do Dánska a vesele mířila do Čech. Zastavili jsme na odpočívadle u Hamburku.

„Neměl bys vyklepat tu smaženici?“

„No asi jo,“ odpověděl Tom a nedůvěřivě chytl nádobku do rukou. Starostlivě si ji prohlížel a zjevně přemýšlel, zda ho to uvnitř nesežere, když to otevře.

„To už beztak bude štěkat,“ zamyslel se Michal.

„No, spíš jestli už to nechodí,“ odpověděl okamžitě Tom. Pak si povzdechl a se slovy, že teda to jde vyklepat do lesa, zmizel.

Nějakou chvíli se nevracel. Naštěstí, když už jsme si o něj začínali dělat starost, objevil se. V jedné ruce držel ešus, v druhé pokličku a docela spěchal. „Tyvole, jedem, než se to v tom lese zorientuje a dožene mě to,“ prohodil rychle.

A my měli stejné obavy. Už čerstvá smaženice vypadala děsivě. Jak asi vypadala ve zmutované podobě po týdenním vývoji?!

Naskákali jsme do dodávky a rychle zamířili dál.

Ten den už nás smaženice nedohnala. Ani v noci. Dlouho ale měli někteří z nás obavy, že jednoho dne zazvoní u dveří někoho z nás.

Čekala bych, že z toho skoro desetidenního výletu do Švédska budu nejvíc vzpomínat na své milované auto, kvůli kterému jsem se tam vracela nebo na policii, která nás zadržela u bourané továrny nebo na tank ve vojenském objektu a vojáky, co přijeli, na maják mizející v písku, který vyhrabali či snad dokonce na neuvěřitelně adrenalinový opuštěný zábavní park. Ne, nejčastěji prostě myslím na smaženici!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *