Smutek a meruňky

2Občas si říkám, že některé dny by bylo lepší restartovat. A kdo si to neříká. Já, Vy, on… my všichni jsme zažili takové. Někdy se toho zkrátka stane tolik jinak, než by mělo a než by se nám líbilo.

Nebyla jsem na tom jinak, když jsem jednomu člověku řekla něco, co jsem nechtěla, přestože jsem ho měla tolik ráda. Zkrátka události předcházejících dní, smutek, vztek a bezmoc udělali své a já mu vmetla do tváře něco, co jsem si ani trochu nemyslela, ale říct jsem to v tu chvíli musela… neměla jsem, ale musela. Smutné.

Jak to dopadlo? Tak, jak to v takových chvílích dopadá. Já se bez rozloučení otočila a v šíleném vedru odcházela pryč se slzami na krajíčku a on stejně tak zamířil ke dveřím. Už v tu chvíli jsem věděla, že to všechno proběhlo jinak, než bych chtěla. Co ale dělat. Nejde říct: „Stop! Tuhle scénu sjedeme ještě jednou!“

Opět nelze říct nic než: Smutné.

Nebo možná ne, prostě: Život.

No, a když jsem otřela pár slz, které se i přes zákaz prodraly ven, rozdýchala zbytek pláče a tak nějak utlumila vztek na sebe, dobelhala jsem se splavená a vyřízená na autobusovou zastávku. Nutno dodat, že kromě sebe jsem vlekla ještě stan, který se v takovém vedru pronese.

Na zastávce jsem ztěžka dosedla na rozpálenou lavičku a stan opřela vedle sebe. Příští spoj za čtyřicet minut. Smutné.

Tak tam tak sedím, stále smutná, stále naštvaná, ale méně a říkám si, co kdybych to udělala jinak. Co kdybych před tím, než jsem promluvila, napočítala do deseti nebo aspoň do tří? Co kdybych spolkla hořkost zhrzené osobnosti a prostě se jen usmála? Zkrátka, kdybych nebyla zlá?

Za takové přemýšlení prý může levá hemisféra mozku. V té jsou všechny pocity a všechny vazby na minulost a budoucnost, všechny ty dotěrné otázky: Co kdyby. To kvůli ní všechno řešíme, o všem přemýšlíme, všechno zvažujeme. Zatímco v té pravé je radost a cit pro okamžik. Prý u lidí, kteří takzvaně přežijí svou smrt, nebo ohrožení života, často ta levá půlka mozku ztratí nadvládu a oni pak mnohem víc žijí z toho, co se právě děje. Neřeší minulost, neřeší budoucnost. Prostě žijí.

Prosím, přetáhněte mě něčím po hlavě.

Jo no, ale člověk by se neměl rouhat.

No zkrátka sedím, přemýšlím. Říkám si: „Co když už ho neuvidím?“ A v tu chvíli se ke mně na zastávku přišourá pán s přepravkou. Kouknu na něj, odsunu stan.

„Ne, dobrý, já asi půjdu do stínu,“ řekne pán, odloží si na lavičku tu přepravku a stoupne si za ni, do titěrného proužku stínu od konstrukce skleněného přístřešku zastávky. Chvíli tak stojí, pak najednou sáhne do přepravky a podá mi meruňku. Prostě jen tak, beze slova. Holce, kterou nezná, která sedí se stanem na lavičce a patrně se tváří tak, že by jí jeden dal pětikačku.

Je to asi hloupost, ale můžu říct, že srdce mi poskočí málokdy. A teď poskočilo. Kvůli pánovi s meruňkou.

Tak vyloudím úsměv a s poděkováním si vezmu.

„Kam jedete pod stan?“

„Nikam, ale byla jsem na vodě, tak jsem si ho jela vyzvednout.“

„Já taky jezdil na vodu. A co jezdíte?“ A podává mi další.

„Vltavu. Z Krumlova do Koruny a z Vyššího Brodu do Branný.“

„Já jezdil Berounku.“

Tak jsme tam tak čekali na autobus, jedli meruňky, povídali si o vodě a o stanech. A nejlepší na tom bylo, že on neznal mě, já neznala jeho. Mezi námi byl asi dvaceti – třicetiletý věkový rozdíl. A spojilo nás děsné horko, to, že jsme na zastávce byli sami dva a to, že jsme se oba s něčím táhli.

Smutné?

Kouzelné!

Někdy může být den na nic, ale dokud neskončí, nemůžeme po nikom a ničem chtít, aby ho zastavil, vrátil, restartoval. Protože možná že se stane nějaká drobnost. Prostě někdo přijde a podá vám meruňku.

Je to jako když jdete naštvaní po ulici a zaslechnete: „Dobrý den!“ Tak se rozhlédnete a uvidíte nenápadného pána držícího Nový Prostor, jak se na vás usmívá. Vyloudíte také úsměv a on se usměje ještě víc. „Děkuji vám za úsměv, slečno. Hezký den.“ A vy víte, že hezký bude. Když má na úsměv tolik síly člověk, který se den co den odráží ode dna, proč byste tu sílu neměli mít vy.

Je škoda zatracovat den, dokud neskončil.

To mi tak nějak došlo v autobuse, když jsem odjížděla i se svým stanem, a nechala jsem pána čekat na zastávce samotného. Už jsem nebyla smutná. Byla jsem okouzlená krátkou chvíli, která zahnala chmury a rozsvítila zbytek dne.

Z toho setkání svým způsobem žiju dodnes. Vždy mi ta vzpomínka zvedne náladu.

Jo a meruňky byly výborný.

One Comment:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *