Somaliland: Cesta do země, která neexistuje

S nahrávadlem jste hned podezřelí. Tedy, ne že by někoho upoutala ta mašinka (jó vindšus, to je jiná, zvlášť když vypadá jak kožíšek a všem připomíná bobra), ale to množství baterek.

„To je váš batoh?“ Otřel ho zvenčí i zevnitř papírkem.

„Na copak to je?“ zeptala jsem se pána z letištní kontroly.

„To je namátkově na výbušniny.“ A ukázal na pouzdro s diktafonem. „Tam máte baterky, ne?“

„No, mám, to vadí?“

„No máte jich hrozně moc.“

A co mám dělat, když to žere jak kráva a tam, co se chystám, je budu horko těžko shánět. Možná. Co já vím. Nic nevím.

Výbušniny u mě nenašli a baterky mi nechali. Ne, jako v Nigerii, kde mi zabavili celý nerozbalený balíček.

Cestě do Hargeysy už nic nepřekáželo.

Tedy ale dostat vízum je příšernost. I když na oficiálních stránkách píšou, že se o něj žádá online, tak stránka s formulářem není dostupná. Takže po příletu.

„Systém nefunguje,“ prohlásil muž v bílé uniformě imigrační policie po hodině střídavého noření se pod stůl a odcházení z přepážky vízové kontroly. Za tu hodinu asi tak stokrát vypojil a zapojil počítač a taky shodil foťák na pořizování fotek do kartotéky.

Klasika. Afrika.

Stojíme tam ve frontě tři a culíme se na sebe.

Po hodině a půl nás přesouvají na klasické kontrolní přepážky.

„Máte zvací dopis?“

„Mám dopis od hotelu a potvrzenou rezervaci.“

„To není zvací dopis. Máte somálské číslo?“

„Jak můžu mít somálské číslo, když jsem ho ještě neměla kde koupit.“

„Máte číslo na někoho tady, kdo by nám potvrdil, že skutečně máte přijet?“

„Mám spoustu telefonních čísel, ale nedostanu se k nim, protože vám nefunguje volná wi-fi a nemám roaming, abych si zapnula data. Takže mi WhatsApp žádná čísla neukáže a nikam nezavolám.“

Paní imigrační policajtka, která se k nám přitočila, a která dotazy svého kolegy prokládala poznámkami, že vše vyřešíme, mě přihlásila do interní wi-fi. Zavolala jsem ředitele hotelu a předala ho paní imigrační.

Někam odešla. Mezitím mi přinesli k vyplnění další formulář. K němu jsme musela taky přiložit svou pasovou fotku, protože imigrační vízový systém nefungoval a tak ani jejich fotoaparáty a snímače otisků prstů. Ještě že s sebou vždy nějaké vozím. Ghana mě naučila. Zas mě poslali čekat o kus dál.

Venku přistálo další letadlo, tentokrát z Mogadiša. Doufala jsem, že se jeho pasažéři neproženou kolem mě a já tak nezkejsnu na kontrole další hodinu a půl.

Ale stal se zázrak. Dveře se rozevřely a paní imigrační šla ke mně a posunky mi naznačovala, ať se vrátím ke kontrolní přepážce. Když jsme se tam sešly, položila do okýnka jakýsi papír s nějakým textem a podpisem. Dodnes nevím, co to bylo. Ale znamenalo to bouchnutí hranatého vízového razítka do mého pasu.

Držitel tohoto pasu je oprávněn ke vstupu do Republiky Somaliland.

„Jak dlouho tu budete?“

„Jen týden.“

„Aaaa, to je moc málo,“ odpověděl smutně policista.

… Po dobu 30 dní…

A taky jsem měla problém s jedním z kufrů. Vezla jsem v něm totiž knížky české ambasádě na Mezinárodní knižní veletrh a celníkům se to nezdálo. Takže jsem ho musela otevřít a oni začali listovat.

Převážela jsem hlavně foto publikace a s hrůzou si uvědomila, že v některé z nich klidně můžou být akty. Víte, co je to za průser, dovézt akty do islámské země? Určitě by mě vypověděli, ještě než by to razítko s vízem zaschlo a nacpali by mě do prvního odlétajícího letadla. Vzhledem k tomu, že můj FlyDubai už odplachtil, stoprocentně by mě poslali do Mogadiša. Do Mogadiša nechcete.

Naštěstí celníci neměli moc čas. Čekala je várka kufrů, hádejte odkud? Z Mogadiša! A měli na něj jen jeden skener. Já být celník, tak se kufrů z Mogadiša bojím. Copak zavazadla nějaký holky z Česka s baterkami v batůžku a fotkami nahatých holek v kufru, kterou na výbušniny testovaly už na Ruzyni.

Pobalila jsem si to své a sunula se dál k východu.

SOMTEL

Data!

„Kolik stojí SIM karta a data?“

„No, SIM je zdarma. A na data máme dva balíčky. Buď 17G za 5 Dolarů nebo 35G za 10 Dolarů.“

Tak jsem vzala 35G s tím, že stejně si budu asi potřebovat v následujících dnech dělat hotspot.

Ach jak naivní i zaujatá zároveň jsem byla. Wifi na hotelu byla tak dobrá, že by se i některá zařízení v Česku musela zastydět. A somálské SIM neumožňují hotspot.

I když to chvílemi nevypadalo a chvílemi mi docházelo, proč vlastně tak nemám ráda příjezdy do Afriky, vše dobře dopadlo. Venku mě vyzvedl řidič hotelu. Za pět minut jsme byli v ubytování a recepční mi hned dali pokoj, i když jsem měla mít check-in až za šest hodin.

Dala jsem si teplou sprchu a padla do postele.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.