Somaliland: Paní, co mě chtěla domů

Na palubě jsem byla asi jediná Evropanka a moje kůže i vlasy zářily do širokého okolí. Zvlášť když jsem zakrývání hlavy odkládala do poslední chvíle. Bála jsem se, že by mi i přes puštěnou klimatizaci bylo horko.

Letadlo bylo poloprázdné. Zrovna moc lidí do Hargeysy nemířilo. Hlavně žádní turisté, jen samí místní, jejich rodinní příslušníci, asi pár podnikatelů, skupinka velmi ortodoxních muslimů, jeden Asiat a já.

Seděla jsem vedle stařičké dámy zahalené do žlutých dlouhých šatů a šátku vyšívaného drobnými kytičkami a kamínky. Světu ukazovala jen velmi vrásčitý obličej bez skoro žádného obočí a malinké dlaně, ze kterých rostly dlouhé, henou zdobené stářím pokřivené prsty. Paní působila drobně, křehce. Když navíc mluvila, bylo to jen po tichu. Jakoby špitala, ale skoro až vrzavým hláskem.

U okénka pak seděl její syn.

Dlouhou dobu se nic nedělo. Ale zhruba od poloviny cesty začala byt paní trochu neklidná. Čas od času na mě koukla a pak se otočila. Nebo si odepnula pás, jako kdyby chtěla někam jít. Vždy ji ale syn něco řekl a znovu připoutal.

Začalo se mi chtít spát.

Ale jakmile jsem začala zabírat, vzbudila mě ruka na koleni. Položila ji tam ona stařenka.

Koukla jsem na ni, ale ona se zase odvrátila a něco řekla synovi.

Stalo se to asi třikrát. Pak mi jednou i začala něco somálsky říkat. Vždy ji ale syn napomenul a ještě chvíli o něčem diskutovali.

Když už to bylo popáté, zakoulela jsem očima. Nevěděla jsem, co se děje. Jestli chce jít paní na záchod, jestli má se mnou nějaký problém, nebo jestli je třeba jen zmatená. Nechtěla jsem být protivná, držela jsem se. Ale taky už jsem byla na cestě čtrnáct hodin, a když jsem unavená, bývám nepříjemná.

Syn ji chytl za ruku a stáhl ji z mé nohy. Omluvně se na mě podíval. Něco své mamince somálsky řekl a pak se přes ni ke mně naklonil a anglicky mi pověděl: „Moc se omlouvám, ale moje matka se zkrátka bojí, že v Somalilandu nemáte kam jít. Snažím se jí vysvětlit, že máte hotel. Ale ona si myslí, že nemáte kde spát, a chce vás vzít k nám domů.“

Koukala jsem na něj a nevěděla, jestli si dělá legraci nebo ne. Ale asi jsem se, i přes svou pokročilou cestovatelskou demenci v důsledku únavy (vyznačuje se obvykle emoční plochostí, zpomalenými reakcemi a zhoršeným vyjadřováním), usmála, protože on se usmál taky.

Byla jsem ráda, že jsem nezačala být protivná. To by si ani jeden z mých spolusedících nezasloužil. A navíc bych v případě, že by z nějakých zvláštních důvodů moje ubytování nakonec nedopadlo, neměla kde bydlet. Nicméně starostlivost nebyla potřeba. Žádná čára přes rozpočet se nekonala, i když do mé zamluvené somalilandské postele byla cesta ještě daleká, klikatá a trochu i trnitá.

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.