Jedna růžička nebo puget, kytice lilií, chryzantém, gerber, karafiátů. Barevná potěcha pro oko i nos. Ale kde se vlastně berou květiny v únoru? Uprostřed zimy, kdy byste v přírodě úzkostlivě hledali byť jediný čerstvě zelený lísteček stromu, natož květinu? V Holandsku? Už dávno ne! Možná tak tulipán, nějaké orchideje. Nenechte se mýlit, holandské řezané květiny už se dávno nepěstují v Nizozemsku. Tamní produkce se přestěhovala na jih. Ani ne tak pro teplejší klima, ale spíš pro levnější pracovní sílu. Obrovské plantáže jsou kolem rovníku v zemích Střední a Jižní Ameriky, ale hlavně Afriky, která se tak stala vývozním gigantem řezaných květin. Pokud v obchodě koupíte chryzantémy, pravděpodobně jich bude devět z deseti z Afriky.
„Proč ne?“ říkáte si možná. Aspoň vznikla nová pracovní místa. Je to jistá forma podpory rozvoje, zaměstnanosti, tamních ekonomik. Keňa, Etiopie, Tanzanie a nejen tam lze narazit na kilometrové skleníky i plantáže… patřící většinou nizozemským firmám.
Co ale ekologická stopa? Když pomineme leteckou přepravu květin, které musí být během dvou dnů přepraveny z farmy na evropský trh, je třeba se zamyslet i nad využíváním zdrojů – třeba těch skoro nejvzácnějších v Africe – úrodné půdy a vody. Na vypěstování jednoho hektaru růží se spotřebuje 10 až 30 tisíc litrů vody za rok. Na jeden čtvereček 10×10 centimetrů se tak spotřebuje 1 až 3 litry. Jen z Keni se vyveze 85 tisíc tun květin, něco málo kolem třetiny všech řezaných květin prodávaných v Evropě. O kolik vody přijdou tamní obyvatelé? A kolik zdrojů je znečištěno? Hnojivy a chemikáliemi znehodnocená voda se totiž dostává bez čištění zpět do životního prostředí – například velkých keňských jezer.
Pěstírny pak představují takové velké chemické továrny. Na ošetření rostlinek se používá řada škodlivých i jedovatých látek, které jednak znečišťují půdu, vodu, ale i škodí pracovníkům farem, kteří mají k dispozici často znehodnocené, minimální či žádné ochranné pomůcky. Kromě zdravotních, třeba dýchacích a kožních potíží není výjimkou ani sexuální násilí na pracujících ženách, práce těhotných žen, a tedy i porody na farmách, využívání dětské práce. To vše za mzdy pod hranicí chudoby (ta je stanovna na 1,90 Dolaru na den).
O pěstování se vlastně dnes stará hlavně robotizovaná výroba – dálkově ovládané zavlažování, programované hnojení a ošetřování, takže pro lidi moc práce nezbyde. I tak jich na plantážích pracují statisíce. Jejich úkolem je hlavně květiny sklízet. Rozkvetlé krásky se pak podchladí na čtyři stupně Celsia, letecky se dopraví do Nizozemska, ošetří se a na květinové burze v Aalsmeeru rozprodají a rozešlou do celé Evropy – Francie, Německa, Itálie, České republiky. Cena velké rozkvetlé plnokvěté růže může být kolem 90 až 120 Korun za kus, menší s uzavřeným poupátkem, které se v Čechách dají běžněji sehnat, je menší.
Růže, gerbery, chryzantémy, karafiáty. Keňa, Etiopie, Tanzánie, Ekvádor, Thajsko. Statisíce, možná miliony lidí denně vystavených působení chemikálií. Miliony litrů vody využitých a další miliony znečištěných. Mzdy pod hranicí chudoby. Obrovské náklady na údržbu a přepravu do zemí určení. Nesmazatelná ekologická stopa. Pár dní krásy ve váze – než odkvetou.
Kde se berou čerstvé řezané květiny uprostřed zimy? Jde to i jinak!
PS: Díky SPACE jsem teď narazila na ještě jednu skvělou variantu.