Panenka Barbie, panáček Igráček, Lego, Merkur, houpací osel s třikrát přišívanýma ušima, kusová žvýkačka za korunu devadesát (následně za tři, na to už člověk často neměl). To jsou věci, které – nebo jim podobné – se asi vybaví člověku, když se řekne pojem „dětství“.
Jo! To všechno, až na Igráčka, k tomu mému taky patřilo, ale přeci jen to nejsou tak úplně TY věci, které mi rozbuší srdce, když si na ně vzpomenu. Je fakt, že i nyní, pro chmurné chvíle, mám pod psacím stolem krabici Lega, abych si zase stavěla domečky, když se potřebuju uklidnit, nějak nenáročně odreagovat nebo jen chvilkově zabavit. Jojo, zrovna tuhle, při pohledu na reklamu, jsem si říkala, kde jsou ty časy, kdy Lego bylo Lego a člověk si z těch samých kostiček mohl postavit pirátskou jeskyni, domek i se stájí pro koně nebo i traktor. Dneska si z kolekce bitevní loď asi postavíte leda tu bitevní loď a z transformera zase jen transformer.
No nic.
Každopádně jsou věci, které ve mně zanechaly zvláštní kousek, otisk. A ten, jakmile nastane nějaký stimul, který ho připomene, mi tak příjemně rozbuší srdce. Jako kdyby to bylo včera…
Jednou z prvních mých vzpomínek tvoří červená kovová palanda v Bibione. Byly mi asi tři nebo čtyři. A ta palanda byla zvláštní tím, že jí chyběla taková ta zarážka u horní matrace, aby člověk v noci nespadl dolů.
Miluju vůni lyžáren. Nebo aspoň myslím, že ji mám ráda. Vlastně už ani moc nevím, jak dnes takové lyžárny můžou vonět. Ale občas se mi stane, že zavětřím takovou podivnou směsici pachů. Guma, dřevo a asi nějaký vosk. A hlavně, je to spojené s hodně teplým vzduchem. Když se přesně tyto esence spojí, vzpomenu si, jak jsme na horách (Malý Šišák v Krkonoších) po půldenním lyžování vešli do chaty a člověka plácl přes čumák právě tenhle pach.
Bude to znít divně, ale docela silnou vzpomínku tvoří i chuť granulí. Byla jsem takový gurmán, že jsem ochutnala spoustu divných věci – tuš, tempery, náplň gelových tužek, jmelí, vánoční ozdoby (to mi moje ségra doslova vyrvala z úst) atd. A samozřejmě mě zajímalo, jak chutnají granule. Sestřenice měla psa. Tak, když se nikdo nedíval, ochutnala jsem. A kupodivu nebyly špatný, takže jsem občas zobala od Besiny z misky.
Dodnes je pro mě nejlepší kytka kopr nebo petržel. Růže je krásná a voní a některé druhy mají ty okvětní plátky taky chuťově dobrý, ale prostě na kopr a petržel to nemá. Tudíž, kdo mi chce udělat radost a potěšit mě květinou, výše zmiňované jsou skvělou volbou. Dobře to pochopila moje babička, která mě takto obdarovávala vždy k narozeninám, které mám hezky v létě. Ovšem tuším, že hlavním důvodem bylo, že to nic nestálo. PS: Nepohrdnu ani šnitlíkem.
„V mládí jsem se učil hrobařem“ je dodnes pro mě srdeční záležitostí. Text umím asi od svých tří. Byla to zjevně ta úplně první písnička, kterou jsem kdy uměla.
Každý ví, k čemu slouží peřiňák. Když už jsem se nevešla do růžového kočárku pro větší panenky, vymyslela moje ségra lepší věc – postýlka z peřiňáku. Mělo to nesmírnou výhodu – když ji hra na to, že jsem její děcko, přestala bavit, prostě řekla, že je noc a budu spát a zaklapla víko. Samozřejmě zajistila průduch, abych se neudusila. Takže já v peřiňáku dodnes vidím docela slušné místo na spaní.
Měla jsem nejlepší pekáč na sníh, jaký kdy nejen v Sovětském svaze, ale i na celém světě vyrobili. Byl bledě modrý s rovným spodkem (opatřeným jen podélnými rýhami), neměl žádné brzdy, ani vytuněný sedátko a vepředu se prostě jen šikmo zvedal nahoru, aby se člověk nezapíchnul do svahu. Nic elegantního, zato se na něm ale dalo drandit i po kamení. Zatímco kamarádi pořizovali každý rok nové boby, protože je prostě prodřely, nebo urvaly brzdu, můj pekáč držel a v nouzi se dal použít i jako hrabadlo na sníh. Dodnes pamatuju, jak to na něm pěkně svištělo. Co na tom, že člověk mohl zabrzdit jen tím, že se dobrovolně vyklopil. Bohužel, při stěhování ho můj táta z mně neznámých důvodů vyhodil, přestože sáňkovat – nebo tedy pekáčovat – jsem chodila pořád. Dnes takovou nádheru už neseženu. Marně jsem po něm pátrala, bohužel, není. Zjevně kdo ho má, ten si ho drží jako poklad a já bych to udělala stejně. Ovšem, bohužel… PS: Pokud někdo má, koupím. Výroba zřejmě 80./90. léta.
A konečně, dodnes se bojím odskočit na malou k poli. Je to spojeno s tím, že přesně vím, co znamená přísloví o osině v zadnici. Takže vidím něco s dlouhými osinami a hned vím, jaký to tenkrát bylo utrpení.
I toto k mému dětství patří jako velice silná vzpomínka. Holt, jak se říká: Zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je intenzivní.
A často platí, že si člověk pamatuje dost nepodstatné věci. Vzpomínky nejsou jen o tom důležitém, co se v životě událo. A velkou část podstatných věcí si člověk vlastně ani pamatovat nemůže. Nicméně, nikdy mě nepřestane udivovat, co v paměti z našeho života uvízne a co ne. Jak je možné, že některé věci se mozek uchová a dovolí nám je přehrávat si je v hlavě, a jiné prostě vytřídí a zahodí. Nebo možná i ty někde hluboko v paměti jsou a třeba se jednou také vynoří na povrchu. Jsem zvědavá, co mi někdy nějaký zcela nový obraz, pach nebo pocit přinesou znovu na mysl.