Úprk do lesa: O třech sudičkách a dlouhé cestě

Největší výhoda cestování na koloběžce s krosnou na zádech je ta, že vypadáte jako totální lúzr. Jste splavení, možná i spálení, špinaví, máte na zádech obří bágl a jedete na něčem, co ani nemá pedály. Když vypadáte jako lúzr… a jste holka… lidi na vás reagují většinou dobře.

Ano, setkáte se s několika komentáři typu: „Jé, princezna koloběžka! A proč si nekoupíte radši kolo?“ Protože se mi nevejde do bytu.

„A to fakt jedete celou dobu na koloběžce? A co ten batoh!“ Co asi, hodlám ho v cíli rituálně spálit.

„A to jako jedete sama?“ Jako co na to mám říct? Dva se na tu Mulu nevejdeme.

Ale někteří prostě mlčí, jen vás pozdraví, usmějí se na vás, pustí vás i tam, kam se nesmí, a pokud vás předjíždí autem, udělají to obřím obloukem. Tedy pokud zrovna nejedou v SUV a neřídí ho ženská.

Každopádně ten den bylo krásně. Vyzvedla jsem si Mulu z její „stáje“ (sálu restaurace penzionu), a vyrazila poměrně brzy s vidinou, že to někdy pozdě večer zapíchnu u Tří křížů a tam pod širákem přespím.

Asi nemá cenu popisovat celou cestu. Tak aspoň stručně v bodech: Štola sv. Jana Křtitele, Komáří rybníky, rozhledna Krásenka…

A tam se mi stala nehoda. Poté, co jsem se ztratila, přejela odbočku o dva kilometry, pak se ten úsek vracela (do kopce), nakonec předjela nějaký skautský oddíl na puťáku a u rozhledny zaparkovala pod modřínem, jsem zapomněla zavřít kohoutek pítka camelbagu. Takže zatímco jsem se šla kochat na vrch kamenné věžičky, abych tam byla dřív, než ten zatracenej tábor, veškerá voda se mi z pomalu si lehající krosny vypustila. Když jsem se vrátila, byl tam jen mokrý flek.

Super. Telefon ukazoval asi 33 stupňů a do dalšího místa jsem to měla tak deset kilometrů. Ale nedalo se nic dělat. Musela jsem jet dál a doufat, že někde nakoupím.

Byla jsem asi kilometr od další zastávky, už mě začínala bolet hlava. Jazyk se mi dávno přilepil na patro a pomalu s ním srůstal, když jsem uviděla ukazatel Nová Ves 1km.

Zahnula jsem tam.

„Co hledáte, slečno?“ ozvalo se, když jsem dojela na náves.

U zábradlí stály tři sudičky – tři rozkošní dědulínci v montérkách nebo teplákách, schovávající se před přímým sluníčkem a popíjející lahváče.

„Sámošku,“ odpověděla jsem.

„Vždyť jste u ní,“ upozornil mě jeden překvapeně a ukázal palcem za sebe.

Byla to taková ta sámoška, kterou pravděpodobně už od jejího založení obsluhovala jedna a ta samá paní. Postarší žena v zástěře, co všechny zná, o všech všechno ví a od zavření kostela platí i za zpovědníka.

Prostor v polovině přepažili prodejním pultem s jedním chlaďákem, kde byly vedle sebe vyrovnané sýry, uzeniny i jogurty. Pak stála paní prodavačka v prodejní zástěře bez rukávů a za ní dlouhý regál, kde byl zbytek zboží. Sedm pytlíků mouky, pak metr nic. Osm minerálek neochucených, tři ochucené, metr nic. Čokolády, pitíčka, rum a vodka, metr nic. Reklamní chlaďák Coca-Cola, ve kterém se na své majitele těšily plechovky koly a mlíko.

Od té skvělé ženy jsem si koupila dvoulitrovku neperlivé vody a pitíčko. Vyšla jsem ven (jen bych ráda upozornila, že po skoro 30 kilometrech na koloběžce dostává chůze zcela jiný rozměr a podobu), otevřela krosnu, vytáhla camelbag a začala do něj přelívat vodu.

Tři staříci-sudičky mě se zájmem pozorovaly. A pak zákonitě zazněla ta otázka, která prostě musela přijít. „A slečno, odkud jste?“

„Z Prahy.“

„Jeee…“ zaznělo rozpačitě. Ale nikdo z nich se nepokřižoval.

Zase ticho. Asi přemýšleli, jak se mnou mají naložit. Pražák na vsi, v jejich sámošce… ale na koloběžce. Jinak vážně nevím, co mohlo zabrat a prolomit i tu jinak nepřekonatelnou bariéru původu.

„A proč si do toho vaku nenalejete radši pivo?“ ozval se jeden a ostatní se do něj pustili. „Víš, jak by měla těžký nohy?“

Nejkrásnější argument, proč nepít při cestování, jaký jsem kdy slyšela.

A tak jsme si začali povídat. Jak se do Nové Vsi dostali oni, co tam zatraceně dělám já a sama, že si jeden pořídil nový rybářský lístek a že jim sámošku zaváží jen ve čtvrtek, takže musí dopít všechno pivo, protože je středa.

„A kam jedete, slečno?“

„No, ke křížům. Nevíte, dá se tam přespat?“

„Dá, je tam plácek tak čtyři na čtyři metry. Ale jeďte radši k Pramenům. Tak je i přístřešek.“

„Anebo do Kladské. Tam jsou penziony. Tam vás ubytují za pár kaček. Nebo ne?“

„Já nevím. Já tu žiju padesát let, ale byl jsem tam jednou!“

Ti milí pánové, kteří tam nade mnou pořád stáli jako tři víly s prošlou zárukou, se ještě chvíli dohadovali, kde by to pro mě bylo nejlepší a nejbezpečnější, až mi jeden z nich málem půjčil chatu. Ale úkolem dne nebylo se k někomu nasáčkovat. I když už jsem byla na cestě třetí den, pořád jsem nedokázala pořádně odhadnout své schopnosti. Do úplného cíle celého toho úprku do lesa mi zbýval ještě velký kus cesty. Byla jsem zhruba tak v polovině mapy. Takže jsem potřebovala jet ještě dál. Aspoň ke Křížům.

A tak jsem nakonec vyrazila. Se skvělou náladou, bez piva a s mávajícími dědečky za zády, kteří za mnou volali, ať se po cestě nerozbiju.

Nerozbila jsem se. Za pár desítek minut jízdy do kopce jsem dorazila ke Třem křížům. Ve dvě odpoledne. Sama samotinká. Spát se tam nedalo. Jednak bylo brzy a jednak celé místo oplotili a zrovna tam pracovali na trasování cestiček pro turisty. Ti jim totiž zatím lezli, kudy se jim zachtělo, takže pošlapali nějaké vzácné kytky. A páni nebyli šťastní. Pořád říkali něco ve smyslu: „Buď se budou držet cest, nebo jim to tu zavřem úplně.“

A naproti na odpočívadle na upolínové louce to taky nebylo úplně nejlepší. Ono by se tam spalo dobře, což o to. Ale místo bylo moc na očích a pořád bylo moc brzy.

Vydala jsem se dál. K Pramenům. A v Pramenech byl jediný penzion, který vypadal, že zavřel už tak před deseti lety. Ten zmiňovaný přístřešek byl fajn, ale smrdělo to tam sírou – z těch pramenů. A tak jsem jela ještě dál do Kladské. Do kopce, už úplně vyřízená, skoro apatická. Tedy, že je to do kopce, mi došlo až druhý den, když jsem tou samou cestou sjížděla zpět a nemusela hrábnout nohou.

Auta mě předjížděla a já tupě jela dál. Nohy mě bolely. Záda mě bolela. Hlad jsem měla. A zpívala si Okolo Třeboně a Halí, belí. To bylo tak akorát do rytmu.

Už bylo vážně pozdě odpoledne, když jsem do Kladské dojela. A za celé své dosavadní putování po Slavkovském lese se poprvé setkala s neuvěřitelným množstvím lidí. Ještě chvíli jsem přemýšlela, že si udělám ležení v altánu na kraji jednoho z rybníků. Ale představa toho množství komárů mě trochu děsila.

V prvním penzionu bylo beznadějně plno. Poslali mě na kopec do Pensionu Kladská.

„Dobrý den, nemáte prosím vás volný pokoj pro jednoho?“ zeptala jsem se prošedivělého usměvavého pána majitele.

„Jde o to, na jak dlouho.“

„Jenom dneska,“ odpověděla jsem odevzdaně.

„Tak to ano. To máme.“

„Prima. A můžu někde ustájit koloběžku?“

„To víte, že… koloběžku? Vy jste tu na koloběžce? Proboha, ženská, odkud až jedete?“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *