Věci, co vám zkazí stezku odvahy

Jako dítě vyrůstající na letních dětských táborech nemůžu neznat stezky odvahy. Takové ty strašidelné noční průvody lesem, kdy na vás bafají převlečení vedoucí, a vy se máte bát. Je to táborový folklór… tradice. Musí si tím projít každé dítě. A každé dítě, nebo aspoň ty v mé generaci, se na to těšily. Jenže hlavní strach se netýká večerní cesty samotné, ale spíš toho, že se oblíbená bojovka konat nebude.

Víte, ač jsem na tábory jezdila od šesti let (a přestala jsem v sedmnácti), stezku odvahy jsem zažila vlastně jen dvakrát. Hrůza, co? Vždycky se událo něco, co bojovku překazilo. A za těch skoro jedenáct let toho bylo tolik.

1. Počasí! Snad v polovině případů se stezka odvahy nekonala kvůli bouřce, dešti a já nevím, čemu ještě.

2. Lenost vedoucích! Když ani bouřky, ani déšť nejsou na obzoru, nic stezce nebrání, ale vedoucím se prostě nechce. Chápu, že ty pařby dávají zabrat. Určitě stejně jako hlídat celý den partu více či méně drzých capartů. Ale sakra vždyť je to zážitek. O čem jako mám psát domu?

3. Horlivost a starost rodičů! Aneb když se rodiče sami zasadí o nekonání stezky. „Ale Pavlík se bojí. Nesmí se na něj bafat, bude z toho mít újmu.“ Co na tom, že Pavlík je desetiletý rozmazlený spratek, který normálně skoro šikanuje ostatní děti a neustále se vytahuje (i na vedoucí). Jakmile dojde na táborové činnosti, tak: Pavlík nesmí moc běhat, aby se neunavil; Pavlíka nesmí nikdo strašit, aby neměl noční můry; kdyby chtěl Pavlík hranolky a kolu, tak by je měl dostat a ne že bude jíst klasické táborové „blafy“. Pavlík je prostě typické netáborové dítě a ostatní se z toho mají co? …

4. Bojkot samotných dětí. Už i s tím se lze setkat. „Já tam nepůjdu! Ne! Nechci! Napíšu/zavolám to mamince, tatínkovi, dědečkovi, babičce, strejdovi…“ a ti vám potom vyhlásí válku.

5. Když už na to konečně dojde a vy fakt čekáte, až vás vypustí mezi ty oběšence a mrtvoly, duchy a bludičky, vrahy a oběti, přijde ten, co už cestu absolvoval, a začne vám vyprávět, co kde je a kdo to je.

6. Když už čekáte, až přijdete na řadu a najednou to před vaším oddílem utnou, protože už je moc pozdě. Kvůli těm uřvanejm se to protáhlo a tím pádem by stezka skončila o půlnoci či hluboko po ní. Smolíček! Andrenalin končí, jde se do hajan. A vám zatím pěkně vystydl spacák a navlhl polštář, protože v srpnu už ty noci přeci jen nejsou, co v červenci.

7. Když se něco porouchá. Cokoliv. Třeba i vedoucí – Případ přeraženého nosu jednoho, kdy šel po tmě, přehlédl příkop a padl do něj.

8. Zranění někoho z účastníků – myšleno dětí. Dítě jde, vidí strašidlo (které stále spíš připomíná vedoucího, než to strašidlo), začne vřískat a utíkat, přerazí se o výmol v cestě nebo větev, odře si něco a spustí takovej tyjátr, že to všechny otráví a z vidin těch nejčernějších následků to radši všechno rozpustí.

9. Když konečně máte jít na řadu, máte konečně jít sami a najednou vám do dvojice dají holku, která se bojí a celou cestu říká: „Prosím, nestrašte mě. Já mám průjem. Prosím, nelekejte mě. Já mám průjem.“ A musíte ji vést za ruku, přestože je vám dvanáct. Holku, se kterou se nikdo nechce kamarádit, a tak se celé dny baví tím, že fluše do vzduchu a pak to chytá do pusy.

Achjo. Jsem to vlastně smolař.

A nejlepší stezka odvahy se stejně pořádala na Velkých Skalinách (Ten tábor dodnes funguje, doporučuju. Skvěle tam vaří, vedoucí jsou prima a vyrobí vám z dětí klidně i partyzány). Jenže to už jsem spadala do věkové kategorie, která už prý byla na stezku moc stará.

V opuštěné bývalé Jubilejní škole, kde se oběsil školník (a to je prosím fakt, žádná urban legend) vaše dítě nahlédne do kuchyně s krví pokrytou zemí, kde u stolu sedí „vrah s nožem“, na půdu se smyčkou a partem, do sklepa s podivínem s puštěnou cirkulárkou, do obýváku se zrnící televizí jak z hororu Kruh… a hlavně… kde vás bude doprovázet reprodukovaný pláč dítěte.

Sakra… a teď jsem vyzradila, co vás tam čeká.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *