Vzít zavděk i skromnějšími stavbami

V poslední době to není žádná sláva. V Polsku se nám podařilo vlézt jen do už značně zchátralého zámečku s pianem na zaskleném dvorku. Byla to nádhera, ale člověk se tam bál i kýchnout, aby na něj nepadla stěna, strop nebo okno. Ty vodou a kořínky nahlodané stěny a kapradím a trávou porostlá dlažba sice vypadaly úchvatně, ale to bylo tak všechno. Dvě následná pohřebiště aut nám zrušili, vilu obehnali novým plotem, další domeček zbourali a plynojem opatřili hlídačem. Takže domů jsem dorazila s všehovšudy patnácti snímky ve foťáku, z nichž polovinu ale tvořily záběry pěkné přírodní scenérie s říčkou a porostem kolem ní u opuštěné „tutovky“ uprostřed lesů, kterou někdo k naší ten den neutuchající radosti obydlel. Nemluvím o tom, že vždy, když jsme vylezli z auta, začalo pršet.

A teď ta Belgie.

První dvě místa nám vyšla báječně. Do prvního domečku jsme nikým nepozorováni vklouzli okýnkem v kuchyni, abychom si v tom šeru prohlédli zhroucený strop, ležérně se povalující na jídelním stole, od kterého ale někdo ukradl židle. Kromě toho jsme uvnitř narazili ještě na přeraženou sošku panny Marie, zubní kartáček v zahnívajícím kalíšku na zrcadle v pod sutinami pohřbené koupelně a nadýchaly se trochu vlhkého zahnívajícího vzduchu. Stísněné prostory, kam jsme se ani sami nemohli vejít, natož abychom tam rozestavovali stativy, jsme opustili celkem záhy.

To v druhém domečku už bylo místa víc, ale skrz tmu člověk nedohlédl ani na vlastní ruce. Jednoduchý vstup přes kolnu kompenzoval zvídavý soused za oknem protějšího domu, který odvážně nazul gumáky a vyrazil nás vyhnat ven. Takže i když tady to na foťák, stativ, dlouhou expozici a hlavně svítilnu bylo, nebyl nám dopřán čas.

A pak už to pokračovalo přesně v našem duchu „navštiv hodně míst, ale do žádných nevejdi.“ Jeden domek střežil polský pár s karavanem, kteří to zakempili hned u pootevřené branky na dvorek opuštěného domu, do druhého domku se dalo jen přes mobilní plot a vyraženým oknem z hlavní ulice, třetí domek opravili, čtvrtý opatřili policejní páskou a oznámením o postihnutelnosti neoprávněných návštěvníků objektu ve velmi špatném stavu, pátý srovnali se zemí, aby na něm vystavěli parkoviště nově otevřeného nákupního centra, šestý zabouchali až po komín, sedmý taktéž a tak dále, a tak dále.

Co je asi na západoevropském urbexu nejhorší, jsou „sousedští policajti.“ Takoví ti lidé, co stojí za okny, protože asi nemají žádný osobní život a pozorují. Všechno. Všechny. Jste podezřelí už jen tím, že jste. Nedej bože, když vylezete z auta s cizí SPZ. A tak se nám stalo, že jsme zastavili nedaleko jednoho opuštěného domu a rozhodli se trochu pojíst. Vytáhli jsme karbanátky, okurky a najednou vidíme, jak si to k nám míří starý mercedes. Zajel ke krajnici hned za nás, ze zadního sedadla se vysoukal postarší přitloustlý chlap a začal na nás cosi řvát. Vlámsky. Od volantu jeho monologickou árii doplňovala coby druhý, závratně vysoký sopránový pišťák jakási scvrklá žena, co na nás divoce gestikulovala a mlátila přitom do volantu.

Ten výstup nás tak zaskočil, že jsme na ně chvíli zůstali jen tak zírat, což je asi ještě víc vyprovokovalo. Chlap nám začal ukazovat tlačítkový telefon typu aligátor za pět eur. Jediné, čemu jsme rozuměli, bylo slovo „polís.“ Pak si nás vyfotil. Když jsme se rozhodli, že tedy asi radši zmizíme, což je přesně to, co po nás chtěl, zavřeli jsme kufr a chystali se naskákat do auta.

„Aaaa, Čekoslovakija, get aut ent enžoj jor trip!“ popíchl nás s až nehezkou zlomyslností.

Na rozloučenou jsme mu zatroubili a pozdravili ho hezky československy zdviženým prostředníčkem.

Až druhý den se nám trochu zadařilo. Jelikož jsme za první den stihli zastavit téměř u všech míst, která jsme plánovali navštívit za celý víkend, nezbylo, než trochu improvizovat. A tak jsme vzali za vděk bílou megalomanskou vilou ve stylu podnikatelského baroka, kde ovšem uvnitř nebylo vůbec nic, jen jedno docela pěkné schodiště a jeden docela nepěkný krb. Chvilku jsme se zdrželi i v už dočista vybrakované zubařské vile, kde zbylo jen o plech očesané staré vyšetřovací křeslo a všude, kde to bylo jen možné, byly na stěnách a zábradlí stopy od kečupu ala krvavé otisky. Nadšení v nás vzbudila i už polorozpadlá patrová vila s kruhovou galerií, kam se už ovšem nedalo vstoupit pro havarijní stav podlah a stropů.

Alespoň že ta farma Tapioka vyšla. I když nechybělo mnoho a i tam bychom pohořeli. Jen co se vesnicí prohnalo naše auto, už byl soused odnaproti v okně a koukal. Podle mě na to Belgičani mají šestý smysl. Je to takový matrix – agend může být všude.

Nechali jsme tedy auto o cca kilometr dál a vydali se po svých. Nenápadně ověšeni batohy a stativy. Jen Paličák byl celkem dobře maskovaný. Foťák ukryl pod mikinu a tak působil spíš těhotně, než že má zájem o návštěvu něčeho opuštěného.

Dovnitř jsme vklouzli přes chlév a v malém domečku o pěti místnostech jsme vydrželi minimálně hodinu. Jen tady jsme za poměrně dobrého světla mohli obdivovat původní, i když už značně rozkradené a poničené vybavení po posledních obyvatelích. Bohužel si nešlo nevšimnout rozbitého okna v jídelně, rozmlácené televize v jedné ložnici a zničených zrcadel, jejichž střepy se povalovaly všude po zemi. A na to všechno shlížely z věšáku portréty panenky Marie a Ježíše.

I když Tapioka byla vlastně milým překvapením a bezesporu nejlepší návštěvou toho víkendu, nemůžu se od té doby zbavit jednoho nepříjemného pocitu. Že už urbex není, co býval. Pryč jsou časy, kdy se dalo celkem neohroženě a poklidně obdivovat opuštěná místa. Dnes se čím dál častěji člověk dostává do křížku nejen se samotnými zákazy, ale i lidmi, co se pasují do rolí strážců neobydlených domů. Čím dál častěji narážíme na nevraživost. Čím dál častěji vídáme znamení nesouhlasu s naší činností a pobídky k tomu, abychom prostě „vypadli.“ Můžeme si za to sami, ale můžou za to i jiní. Jen asi nemá cenu ukazovat na někoho prstem a obhajovat sebe i své důvody pro vstup, jakože jsou zcela v pořádku a oprávněné. Možná je to jen logické vyústění všeho toho – popularity, slávy, často bezuzdného chování uvnitř. Přeci není v pořádku, když si někdo přijede k opuštěnému domu s normálním žebříkem. Nedej bože s páčidlem.

Možná prostě skončily zlaté časy urbexu. Třeba nebude trvat dlouho a už nebude co navštívit. Vždyť opatření, která nám v tom mají bránit, přibývá.

Nevím. Chtěla bych být optimista, ale nejde to.

Na druhou stranu se tím člověk, tedy urbexer, vrací ke krásným začátkům své průzkumnické „kariéry“. Do časů, kdy i holé čtyři stěny uprostřed lesa byly „něco.“ Přestane pohrdat skromnými stavbami, které už ani nepřidává do map pro všechny ty zdobené zámečky, vybavené továrny a zachovalé domky. Začne se zase koukat kolem sebe a snít o budovách, které míjí při cestě do práce, na nákup, na výlet. A přestane prahnout po místech z dech beroucích snímků kolegů, protože jsou tak strašně daleko, a protože jsou tak pomíjivá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *