Togo: Lebky, kosti a kůže v Hrobě bílého muže

Za dob dobývání Afriky prý nebylo bělocha, který by prošel zdejšími neprostupnými nekonečnými pralesy od pobřeží do vnitrozemí. Dobrodruzi, obchodníci, vojáci i misionáři po cestě umírali na malárii, spavou nemoc, horečku dengue či žlutou zimnici. Proto si oblast vysloužila přezdívku Hrob bílého muže.

Togo je na mapě uzoučká, ale dlouhatánská nudle, táhnoucí se od pobřeží Guinejského zálivu kamsi do západoafrických pralesů. Kdysi bývalo větší. Jenže když ho v roce 1917 zabavily Německu jako válečnou kořist (taky trošku zdůvodněnou německým nácvikem vyhlazování v Namibii) a Československo ho odmítlo, že má dost starostí se zakládáním vlastního státu na vlastním území, natož aby ještě mělo kolonii, rozdělily si území Britské království a Francie. Britská oblast se pak připojila ke Ghaně a francouzská oblast je dnešním Togem.

Na první pohled působí jako naprosto zbytečná země. Nenajdete v něm ani epické savany, ani zvířata velké africké pětky. Hory jsou tu maličké a roviny většinou zarostlé. Na jeho procestování by člověku stačily čtyři dny. My měly jen jeden. A víte co? Doteď mě mrzí, že jsme nezůstaly déle.

Překročit hranice je trošku směšná taškařice. Nejdříve vás při cestě k bráně posílají z jednoho chodníku na druhý. Kdyby jeden byl pro cestu tam a druhý pro cestu zpět, bylo by to logické, jenže zatímco vy křižujete silnici jak zmatená kráva, vyplašená spoustou uniformovaných človíčků, co na vás syčí nebo houkají, Západoafričané se proti vám (i s vámi) hrnou, kudy se jim zachce. Když už jste dostatečně zmateni, odchytne si vás kdosi v modrém triku a vyzve vás, ať jdete do domečku bez dveří a oken. Na první pohled to vypadá jak klasická plážová půjčovna surfů. Jenže ona je to hygienicko-zdravotnická stanice pro kontrolu vakcinace. Uvnitř vám velmi důležitě a dlouze zkontrolují mezinárodní očkovací průkaz a běda jak ho nemáte, to dostanete pigáro se žlutou zimnicí (jasně že vakcínu). Můžete si plíce vymluvit, že už jste ji dostali, protože jinak byste nedostali vízum do Ghany, a stejně to nebude nic platné. Předpis je předpis. Přesně to se stalo jedné holčině týden před naším výletem. Pak si na imigračním musíte vyplnit letáček, že opouštíte Ghanu, vystojíte si frontu na razítko a pak konečně překročíte hranici.

Tím to ale nekončí. Na tožské straně vás totiž naženou do improvizovaného koridoru, směřujícího do vízové kanceláře. Tam si vyplníte další letáček. Naštěstí úředníci jsou tam příjemní a tak vám s formulářem, který je komplet ve francouzštině pomůžou. Zaplatíte 10 000 CFA (asi 75 GHS; karty a Eura neberou; pokud jste Američan či Kanaďan 20 000 CFA) a počkáte si na vyřízení.

Jak jsme tam tak seděly na lavici, pozorovaly jediné dva pracující úředníky při práci a čekaly, až dostaneme pasy zpět, najednou jsem si toho všimla. Jednotlivé přepážky rozdělené do tří samostatných kanceláří byly opatřené dveřmi… ale chyběly tam zdi. A co bylo nejvtipnější, úředníci procházeli těmi dveřmi, přestože to klidně mohli obejít. Afrika.

A jakmile dostanete ručně vypsané sedmidenní turistické vízum, vyženou vás jinými dveřmi kamsi, kde vás odchytí třeba i tlustá paní a nakáže vám jít do domečku, tentokrát s dveřmi a okny, kde vám zase zkontrolují mezinárodní očkovací průkaz.

Konečně jsme to měly za sebou. Už zbývalo jen najít ne drahé taxi a dostat se do hlavního města Lomé, kde jsme si na radu kamaráda zarezervovaly ubytování v hotelu na pláži.

Taxikář si nás chytil sám. Byl to takový čiperný pán, co se na nás pár kroků od poslední kontroly nalepil a už jsme se ho nezbavily. Aniž bychom mu řekly ano, za chvíli už u nás stál se svým vozem. Za „neodolatelných“ 5 000 CFA nás prý do hotelu vezme a je to ještě levný. Jinak by to bylo za 7 000 CFA. Není to levný, ale v Africe taxíky prostě nejsou pro bělochy levný.

Togo je vyhlášené dvěma věcmi. Zaprvé, nedá se tam nic moc dělat. Zadruhé, ale dá se tam dobře najíst. Díky krátkým německým a později delším francouzským koloniálním vlivům je tamní kuchyně velmi rozmanitá a pro Evropana přímo až domácí. V jedné restauraci si tu klidně dáte vepřové koleno a žebírka či kachničku, v druhé šneky, ve třetí mořské plody, fantastické palačinky nebo čokoládovou pěnu. Je tam všechno, co v Ghaně není, nebo je za nekřesťanské peníze.

Není tedy divu, že o třicet minut později, když jsme dorazily do našeho fantastického hotelu s krásnou čistou rudozlatou pláží (jen ten výhled na přístav to trochu kazil, ale co), jsme okamžitě zapadly do restaurace na terase a objednaly si bagety. Ta slast po tříměsíčním gastronomickém strádání (občasně narušeným jen návštěvami Coco Lounge nebo Burger and Relish) byla nepopsatelná.

Pak už to byla klasika. Koupačka, večer dezertík a drink a noc jsme strávily (teda já a Jory) sledováním Avengers 3 ve francouzštině. Jak většinou aspoň chápu film podle obrazu, když už mu nerozumím, tak tentokrát jsem fakt netušila, co se děje. To se tvůrcům nepovedlo.

Togo nemělo být jen gastro-výletem. Lomé v sobě ukrývá poklad. Největší africký fetiš market – Marché aux Fétiches Akodessewa.

Měly jsme tam vyrazit všechny čtyři. Jenže holky kytkožroutky se večer rozhodly, že to vidět nechtějí a raději stráví den na pláži. Zazlívat jsem jim to nemohla. Asi to není podívaná pro křehké bytosti. Jenže já nejsem normální a na naše poměry aspoň trochu zvrhlé věci mě zajímají. Hned po snídani jsem se tak na výlet vydala sama.

Vybavena malým obnosem v místní měně a velmi chatrnou francouzštinou jsem vyšla z bezpečí Robinson Plage hotelu, odhodlána si někde venku chytit taxi a zkusit se na market dostat. Neznala jsem název místa, nevěděla jsem ani, kde to je.

Než jsem si ale vůbec v hlavě urovnala, jak se zeptat francouzsky na cestu a taxi, stalo se to, co se tu stává běžně, když potřebujete trochu toho cestovatelského štěstí. Afrika zasáhla. Kolem projíždějící mladík na staré motorce si mě všiml, na konci cesty to otočil a zastavil u mě.

Lámanou francouzštinou jsem se ho zeptala, zda ví, kde je voodoo market. Jakmile ale začal odpovídat, byla jsem ztracená.

„Nemluvím dobře francouzsky. Mluvím jen trochu,“ přerušila jsem ho ztrápeně a na oplátku se zeptala: „Nemluvíte anglicky?“

Mladík se usmál a odpověděl, že trochu. Patrně tak u mě stál jediný tožský taxikář hovořící anglicky a ne trochu, jak tvrdil, ale plynně. A že prý ví, kde to je a odveze mě tam. Tak jsem si za něj sedla. Bez helmy, bez jakékoliv ochrany těla, jen v kraťasech, tílku a žabkách (ahoj, mami), s foto-baťohem na zádech. A vyrazili jsme.

Jenže se ukázalo, že neví, kde to je. Podezření jsem pojala, když už jsme byli zase skoro zpátky na hranicích. Když pak na poslední křižovatce sice odbočil do města, ale za dalších pět minut zastavil, bylo mi jasné, že kdesi v komunikačním kanále nastala chyba. Obchod, před kterým jsme stáli, se jmenoval Voodane Market – obyčejná prodejna se smíšeným zbožím.

„Ne Voodane Market, ale Voodoo market,“ marně jsem se mu snažila vysvětlit. „Jako obchod pro rituály a magii.“ Nevěděl. A když jsem ho nabádala, aby se zeptal někoho kolem, neudělal to. Asi po hodině ježdění, kdy mě nakonec zavezl na obyčejný trh a bezradně krčil rameny, když jsem mu vysvětlovala, že nechci na trh se zeleninou ale fetiš market, voodoo market, jsem se rozhodla to vzdát. „Prosím, zavez mě zpět k hotelu.“

A tak jsme vyrazili zpět. On pořád přemýšlející, cože to vlastně po něm chci a já nešťastná, že jsem si udělala projížďku po Lomé a přitom neviděla vůbec nic. Naposledy zastavil na malém parkovišti u veřejné pláže a otočil se na mě. „Prosím, jak se to místo jmenuje?“

„To já nevím, jak se jmenuje. Je to tržiště pro voodoo rituály a magii, jediné v Lomé. Je hodně známé.“

Nevěděl.

Znovu jsem se dala do popisu „Jsou tam kosti, sošky, lebky a tak.“

„Aha… Ahaaaaaa,“ vydal najednou ze sebe a zdálo se, že konečně chytil stopu. „Vím, kde to je.“

A skutečně teď už jsme to neminuli. Sice jsme objeli skoro celé Lomé, abychom nakonec skončili asi jen deset minut od hotelu, ale i tak. Sláva!

Vysadil mě na dvorku tržiště a řekl mi, že tam na mě počká. Zaparkoval pod stromem vedle obětního stolu a usedl na lavičku. Mezitím ke mně došel jakýsi pán a vzal si ode mě vstupné. Bílí totiž nemají vstup gratis, to jen místní a lidé z jiných afrických zemí, co sem skutečně směřují za magií a tradiční medicínou.

Začal s výkladem. Vodil mě od pultu k pultu a anglicko-francouzsky mi vyprávěl o historii místa, o důvodu, proč tu věci jsou, o tradiční medicíně, magii i o lidech, co na trh míří z celého kontinentu.

Na marketu se dá sehnat vše od dikobrazích ostnů, hadích kůží, sušených chameleonů, mrtvých sýkorek a jiných ptáčků, přes rohy antilop, kočičí a opičí lebky, psí hlavy, až třeba po hlavu koně. Bohužel tu ale jsou k nalezení i kůže luskounů – chráněných drobných savců, kteří jsou na vymření ne tedy díky africké tradiční medicíně, ale té čínské, která našla zálibu v užívání částí mnoha kriticky ohrožených druhů.

Některé kousky se používají přímo, z jiných je potřeba vyrobit mast nebo odvar. Nebo poslouží jako oběť duchům a bohům při rituálním spálení na obětním stole. Ke všemu se váže symbolika nebo tradice stará tisíciletí. A nejedná se o černou magii, jak by se možná zdálo.

Vše mi zprostředkovaně vysvětlil juju šaman ve stanu, na kraji tržiště. Pokud má člověk problém, jde za juju šamanem, což je vlastně lidový léčitel. Řekne mu, co ho trápí a šaman mu řekne, co potřebuje. Oběť či věc (a nemusí to být jen zvíře, ale třeba i kožený váček s hoblinami uvnitř atd.) je pak použita při rituálu, kterým dotyčný musí projít. Občas i lidé sami vědí, co použít, jak to použít a nepotřebují šamana. Magie juju je v západní Africe pořád velmi silná.

Celé je to složité, ale neuvěřitelně zajímavé. A co víc, nejedná se o žádné divadlo pro turisty, ale ukážou vám něco za běžného chodu. Trh tu není kvůli turistům. Těch sem přichází jen málo. Je pro místní, kteří hledají pomoc v tradici.

I když to není zrovna voňavé místo, návštěvy nelituju. Ale jsem ráda, že holky nešly. Asi by to nesnášely úplně dobře.

Po prohlídce a pořízení několika fotek jsem zas nasedla za svého moto-taxi-řidiče a vyrazili jsme zpět k hotelu. Pomalu nastal čas oběda, po kterém jsme potřebovaly vyrazit zase zpět do Akkry.

„Takže za 6 000?“ zeptala jsem se po sesednutí.

„Tak jo,“ odpověděl mi naprosto bez odporu. Nezvyklá věc. Nevím, zda jsem cenu přestřelila tak, že byl spokojený, ale za hodinovou projížďku Lomé, dovezení na trh a odvoz zpět to pro mě byla super cena. Ještě jsem mu povinně, jak je tu zvykem, sdělila své jméno, zemi původu a napsala mu email (telefon si nechal vymluvit). Ale neozval se.

Po obědě jsme pobraly věci a taxíkem za 3 000 CFA jsme vyrazily zpět k hranicím. Znalé bělošských tras jsme tentokrát už bez tápání proběhly tožskou vízovou kanceláří i imigračním oddělením na ghanské straně, abychom zas vyplnily letáček o návratu, chytily si STC minibus a vyrazily zpět do špinavé, placaté, prašné, ale ještě pořád aspoň na chvíli naší Akkry. Za tři hodiny jsme byly na hostelu, ještě před setměním.

A od té doby mám tak nějak pocit, že už se v Ghaně normálně nenajím.