Jihoafrická republika: Pretoria a khoisanský bojovník na válečné stezce

Podzemní dráhu/rychlovlak Gautrain by Johannesburgu mohlo závidět kdejaké evropské město. Za půl hodinky vás doveze třeba až do sousední Pretorie, což je oficiální hlavní město a taky sídlo vlády a prezidenta. Je ale fakt, že pro široké vrstvy obyvatel to prostředek hromadné dopravy zrovna není. Stojí totiž asi 75 randů, takže víc než stovku u nás. A pokud se chcete dostat na letiště, je to pomalu dražší, než taxi. Luxus, rychlost, čistota a bezpečí jsou tak vykoupené nedostupností pro možná až devadesát procent obyvatel více než čtyřmilionového Jo‘burgu.

Ale my ho použili – pro tentokrát. A jeli právě do Pretorie.

Na první pohled je celkem hezká. Není tak chaotická, jako Jo’burg, je o dost čistší, novější a zelenější. Široké bulváry a silnice lemují pásy stromů i travnaté pruhy. Sem tam se u shluku domů vyklube nějaký park nebo aspoň trochu zeleného prostranství, které využívají hlavně děti.

Kvůli počátečním problémům s Uberem, který nás odmítal najít, nebo odmítal najít řidiče, tím způsobeným půlhodinovým prostojem a nelidským cenám taxikářů, nám nakonec nezbyla jiná doprava po městě, než vlastní nohy.

Zase ta starost: „Lidi, neměli byste tu stát… neměli byste chodit po městě,“ dostalo se nám varování. A stejně jsme šli. Čtyřicet minut jsme se proplétali městem a mířili ke kopci, na kterém stojí Union Buildings – sídlo vlády a prezidenta.

Jak je v Africe zvykem, dovnitř se nesmí. Pokrok je ale znatelný už v tom, že si můžete budovy aspoň vyfotit, aniž by vás u toho někdo zatkl nebo rovnou zastřelil.

A rozhodně je co fotit. Je to impozantní palácový komplex s vlastní kaplí a několika pomníky. To vše zasazené do krásných udržovaných terasovitých zahrad.

Jenže v těch zahradách, přímo pod devítimetrovou bronzovou sochou Nelsona Mandely, si nepočetná skupina lidí rozbila stanové městečko. Malou docela nevzhlednou osadou nabourala celkový vzhled místa a stala se malou atrakcí pro návštěvníky.

„Y’ello!“ pozdravil nás polonahý muž jen ve slipech ze zvířecí kůže a s oštěpem v ruce. Představil se jako Timothy a řekl, že je Khoisan.

Teď drobná „odborná“ vsuvka. Khoisanové jsou rasově-etnickou skupinou lidí, kteří žijí na jihozápadě Afriky. Do skupiny patří Khoikoi a Sanové, kterým se říká taky křováci. Podle antropologů to nejsou černoši, ale řadí je jako samostatnou rasu. Jsou od ostatních černochů odlišní geneticky i vzhledově. Pokud jste viděli film „Bohové musí být šílení“, pak XiXao je takovým zástupcem Khoisanů.

„Jsme tady už pět měsíců a demonstrujeme. Chceme, aby vláda uznala naši řeč národním jazykem.“

„A baví se někdo z vlády s vámi?“ zeptala jsem se.

„Ne.“

Nastalo ticho.

„Hloupá vláda! Já ji nevolil,“ zařval směrem k paláci a máchl rukou s oštěpem. Pak se omluvně otočil na Mandelovu sochu a dodal: „Teda, jeho jo, ale ty, co jsou tam teď, ne. Teď čekáme na volby, a co bude po nich.“

Bylo 29. dubna. Parlamentní volby se konaly 8. května.

Ještě chvíli jsme se bavili o tom, jak na místě přežívají. Zahraniční turisté jim dávali nějaké peníze, návštěvníci z Pretorie a jiných míst Jihoafrické republiky zase nějaké jídlo. I nás se ptal, jestli jim něco nedáme. Ale nijak nenaléhal, jen se zeptal. Co by to nezkusil.

Celou dobu kolem pobíhalo jedno z jeho sedmi dětí – malý chlapeček. V zahradách pod sídlem vlády a prezidenta žil s celou svou rodinou a ještě dalšími členy komunity. Nikdo je odtud nevyháněl. Přitom vchod do místa, kde parta lidí rozhoduje o chodu celé země, nebyl od tábořiště dál než padesát metrů. Jako kdyby ti „nahoře“ ani nevěděli, co se za poslední bezpečnostní kontrolou děje. Nebylo to ani za plotem oddělujícím areál od zbytu města. Bylo to přímo pod první terasou.

Opustili jsme Timotiho. Rozloučil se s námi slibem, že bude demonstrovat dál. „Protože jsem Khoisan!“

„Ty nejsi Khoisan, ty jsi mixed race,“ poznamenal trošku posměšně jeden z kluků, kteří postávali opodál a vydělávali si tím, že u sochy fotili turisty. Ale Timothy nijak nereagoval. Místo toho se zaměřil na skupinku uniformovaných školních dětí na výletě. Rozhodl se trochu rozvrátit jejich morálku a začal je vybízet k pokřikům.

My sešli do parku, dali si sváču a vydali se na další cestu. Chytli jsme si kumbi k Loftus Stadium kde se v roce 2010 (taky) hrála utkání fotbalového mistrovství. Obešli ho, šli ještě dál a pak se pomalu jali hledat zastávku Gautrainu zpátky do Jo’burgu.