Jako malá jsem chtěla být hasičem a pak tankistou. Vždy to mělo nějaký důvod. V první třídě jsem byla zamilovaná do spolužáka, který chtěl být hasičem, až vyroste, a já jím tedy chtěla být taky. A pak jsme šli na Den dětí na exkurzi k vojákům do kasáren a tam byl moc hezký voják, který mi dal výložku s hodností četaře. A protože nám povídal o tancích, chtěla jsem být tankistou.
No, taky jsem chtěla být princeznou, zpěvačkou, malířkou a štěňátkem.
Nic z toho se nesplnilo. Vždy jsme totiž narazila na větu, kterou zná každý. Funguje jako zeď, do které člověk narazí a nepřeleze ji.
„TO NEJDE!“
Teď bych opomněla to štěňátko. Proč jsem se jím nemohla stát, je asi jasné. I když kdybych moc chtěla, jistě by mi to umožnili v budově psychiatrické léčebny, ale tak… to samé by se dalo říct o kariéře princezny.
Proč jsem se ale nemohla stát malířkou a zpěvačkou? Jednoduše mi někdo řekl, že to nejde, protože… A nebylo to doma. To ve škole a na malířském kroužku jsem několikrát zaslechla něco o tom, že neumím malovat, kreslit, zpívat. Vždycky mě srovnávali s někým, kdo to uměl a pak mi řekli, že když mi to takhle nejde, tak to dělat nemůžu.
Na to všechno jsem si jako mávnutím proutku vzpomněla, když jsem kdesi četla vědecký článek, zabývající se několikaletým výzkumem anatomie hmyzu řádu blanokřídlých. No, nebudu vás týrat celým tím popisem, ale ve výsledku se vědci shodli, že čmelák by vzhledem ke stavbě svého tělo vůbec neměl létat. Nemá pro to dispozice. Jeho tělo je příliš veliké a těžké a křídla příliš malá. Létání je v jeho případě nemožné.
A přesto léta!
Ano, létá. Létá. Nikdy mu nikdo neřekl, že nemůže létat. Nikdo mu nevysvětlil, že je to nemožné. Létá, protože mu příroda dala křídla a on se je naučil používat. A používá je dodnes. Nikdo a nic mu to nevymluvilo. A ani nejtitulovanější člověk na světě na tom nic nezmění.
Tak si říkám, proč jedni tvrdí druhým, že něco nedokážou. Proč jedni druhé hodnotí a rozhodují, co smí a nesmí. Pokud někdo chce zpívat, ať zpívá. Pokud chce malovat, ať maluje. Pokud chce tančit, ať tančí. Ať si dělá, o čem sní, a třeba si najde své místo. Možná změní svět.
Teď trochu černá poznámka. Jaká by byla minulost, kdyby Hitlerovi neřekli, že malování mu nejde? Třeba bychom se o něm učili jako o slavném malíři a ne diktátorovi. Možná by druhá světová válka vůbec nebyla.
Chtěla jsem být hasičem a tankistou a pak jsem chtěla dělat i jiné profese a činnosti. Dnes chci být spisovatelkou. A je mi jedno, jestli někdo tvrdí, že jí být nemůžu. Budu psát, i kdyby to nikdo krom mě nečetl. Protože třeba jednou…
Kafka se tak bál reakce na svá díla, že téměř nic sám nedokončil. Díla za něj dával dohromady jeho přítel Max Brod. Kafka sám trpěl nízkým sebevědomým, chronickou úzkostí a depresemi. Zjednodušeně proto, že se bál věty: „To nejde!“
Mám štěstí na rodiče. Ať jsem chtěla být čímkoliv, vždy mě v tom podporovali (ač to někdy vázlo, prvavda).
A až jednou budu mít třeba vlastní děti, budu je zase já podporovat v jejich snech. Protože sny dávají křídla.