Můj vodácký příběh

Od doby, kdy se náš spolubydlící odstěhoval, nemáme pračku. A tak ještě před Michalovým odjezdem do Bosny jsme naložili tašky s prádlem do auta a vyrazili ke mně Domu (Domu jako k mamince, takže velké D).

Po cestě, přestože to není daleko, nás přepadl hlad. A tak jsme se rozhodli zajet k Mekáči a trochu zaprasit. Bylo z toho pět cheeseburgerů. Tedy pokud se jako burger dá nazvat něco prefabrikovaného, co chutná jako buchta s kečupem (to maso fakt chuť nemá a na vás je posoudit, zda to vlastně můžete nazvat masem). Loven‘ It!

A jak jsem tak přežvykovala svůj příděl prázdných kalorií, vzpomněla jsem si na svou první vodu. To totiž taky začalo u Mekáče. V Českých Budějovicích.

Byl červenec roku 2011 – prázdniny po maturitě. V poměrně slušném počtu jsme vyrazili na víkend do Krumlova na Vltavu. Tak jo, nezažila jsem vodáctví v takovém tom pravém smyslu s převážením veškerých věcí v barelu, háčkem a kormidlem a s večerní návštěvou hospody s nutným překonáním brodu. Svou mokrou cestu jsme hodlali začít následujícího rána v Krumlově a zakončit někdy pak ve Zlaté Koruně. A navíc jsme na to měli rafty.

Nicméně, pro neznalost poměrů v kempu jsme ještě po cestě zastavili u již zmíněného občerstvovacího řetězce v Budějicích, abychom ještě stihli nakoupit a sníst něco před tím, než na místo dorazí kamarád s grilem (ano, tak zněla domluva). A protože od Mekáče nic jiného než cheese nejím (od té doby, kdy jsem v McWrapu našla berušku), koupila jsem si tři. Dva snědla po cestě a třetí si schovala pro horší časy večer.

Do kempu jsme dorazili patrně na poslední chvíli, protože už zbylo jen jedno jediné větší místečko pro více stanů. Co na tom, že na nějaké rozhrnuté suti. „Máme karimatky, ne?“ Hlavně, že jsme byli pohromadě a uprostřed ještě zbylo místečko pro gril.

„Tak ten gril vyndej,“ pobídl Petr.

„Ale já ho nebral,“ odpověděl na to Michal.

„Tyvole, ale já kvůli tomu vezu uhlí,“ zareagoval zaskočený Petr.

„A já naložený maso,“ přidal se David.

Co naplat. Byli jsme bez grilu a vlastně tím pádem i bez zdroje jakéhokoliv světla na večerní posezení.

Zjištění, že vlastní jídlo nebude, nás nicméně nijak netrápil. Protože součástí kempu byla i příjemná rychloobčerstvovací hospůdka. A tak jsme tam zapluli. Něco popili, něco pojedli a až za tmy vyrazili zpět, že načneme vlastní zásoby piva.

Kluci po cestě ukradli kempové přenosné ohniště, které stálo s ještě žhavým uhlím zcela nechráněno a nepovšimnuto u jednoho stanu, a pelášili s ním k nám. Další tři kluci šli někam pro dříví. Jenže v okolí několika kilometrů bylo od jiných vodáků všechno dokonale očesané a vyklizené, a tak si nakonec museli „půjčit“ dříví na nějaké zahradě.

David si na klacek napíchl kuřecí steak a pokusil se ho opéct. Marek vytáhl plechovku fazolí a postavil ji na kraj ohnišťátka. Zábava mohla začít. Většina lidí posedávala na zemi nebo na spacácích, fajnovky si sedli do kufrů aut, kterými jsme přijeli a která stála hned u našeho suťového ležení.

A po celou tu dobu z vedlejšího hloučku stanů k nám doléhal zpěv opilých sousedů.

Druhý den, tak nějak dopoledne, jsme se konečně vypravili pro rafty. Do tří člunů jsme se rozdělili podle střízlivosti – do: střízliví, v pohodě, on vás tam proud donese. Rafty střízliví a v pohodě jsme se tak nějak po celou dobu drželi spolu. Třetí partu, které z člunu čouhaly jen nohy, jsme z dohledu ztratili už v Krumlově.

Jak jsme se posouvali blíž k bodu B, tedy ke Koruně, lepšilo se počasí. Z chladného a krápavého dopoledne se udělalo krásné teplé slunečno. A taky jsme potkali Moraváky na kánoích. Zrovna se štosovali vedle sebe a chystali hromadný košt slivovice, když jsme je chtěli předjet. Jenže se nám to nepodařilo a přirazili jsme k nim.

„Co máte?“ zvolal ten z protějšího kraje.

„Rum!“

Na ta slova se zvedl, přeskákal přes ostatní kanoe k nám do raftu a s nabídkou loku kvalitní pálenky se chopil našeho rumu. Napil se, my taky, vrátili jsme si flašky a on se zas vrátil přes ostatní k sobě.

O kus dál jsme potkali další skupinku vodáků. Tentokrát v převlecích. Jeden byl za ženskou, druhý za námořníka a třecí tuším za piráta. Ten v námořnickém tričku neseděl v loďce, ale zrovna šel prostředkem řeky (bylo tam mělko) a loďku i s přítelkyní táhl na špagátě.

„Ahoj, co pijete?“ zeptal se.

„Rum!“

Ohlédl se na slečnu v kanoi, pustil špagát, rozeběhl se k nám a skočil nám do raftu. „Jé, ale já vlastně rum nepiju!“ došlo mu najednou.

„Co my pijem?“ zavolal na své kamarády.

„Ballantinku!“ odpověděl mu jeden z nich.

Na to se sebral a utíkal zpět ke svým. Slečny v loďce si ale ještě dlouho nevšímal.

Jak jsme se blížili k poslední šlajsně v naší cestě, docházelo nám, že člun s těmi nejméně střízlivými bude mít problém. Bylo už poměrně pozdě odpoledne. Stíhali jsme poslední svoz zpátky do kempu. Ale oni už ne. Kdyby ho propásli, museli by cestu zpět řešit jinak.

Už jsme najížděli na jez, když najednou jsme si v dáli všimli raftu, podobného tomu našemu, a jeho osazenstvo usilovně pádlovalo. Čím bylo plavidlo blíž, tím víc jsme v něm poznávali naše před několika hodinami ztracené kamarády. Neúnavně a pěkně v rytmu se prali s líným proudem a rychle doháněli nás i druhou partu. Když jsme vystupovali o pár metrů níž po proudu, projížděli akorát šlajsnu a už stavěli u nás.

„Tyvole, jak jste to dokázali.“

„No, za to muže tenhle debil,“ řekl trochu udýchaně druhý David a ukázal na Blešáka. „On si asi před dvěma hodinama všiml cedule Božkov kemp a rozhodl se tam dojet.“

Jenže Božkov kemp byl ještě o dobré čtyři kilometry dál.

Nakonec jsme se všichni stihli nechat odvézt a všechno včas vrátili. A aby to Blešákovi nebylo líto, na toho panáka rumu (ne jednoho) jsme šli do oné hospůdky v našem kempu. Oni totiž zrovna za několik vypitých panáků dávali brýle a panáka i se šňůrkou na krk. Jen trička už neměli.

A zbylý cheeseburger? Nesnědla jsem ho ani ten večer. V neděli před odjezdem, když jsme balili, jeden kluk odvedle, z toho hloučku věčně připitých a zpívajících, prohlásil, že má hlad.

„Nechceš cheese z mekáče?“ zeptala jsem se jen tak ze srandy.

„Tyjo, toho bych si dal!“ on na to.

„A kolik za něj dáš?“

„Tyvole, mám tady pade! Na!“ Vrazil mi do ruky padesátikorunu a odkličkoval zpátky ke stanu.