Obvykle to nedělám, ale dnes udělám výjimku (jako před několika měsíci, kdy jsem psala o kamarádčině vášnivé chvilce na jachtě). Opět vám povím příběh, který se nestal mně, ale někomu jinému. Tentokrát mojí mamce.
Psal se rok 1982 – září, mámě bylo šestnáct a tehdy celá rodina dostala povolenku vycestovat do Rakouska a Švýcarska. Ona, její sestra (dále jen teta), táta (dále jen děda) a máma (dále jen babička).
A nyní, abych vás uvedla do obrazu, bych vám ráda popsala mou babičku. Vždy to byla velmi příjemná a pohostinná dáma plná úsměvů… Navenek. Co se týká rodinných vztahů, tam to trochu drhlo. Nejen mezi ní, jejím manželem, její sestrou a jejími dcerami, ale i následně mezi ní a vnučkami. Tak nějak na prvním místě byla vždy ona a zbytek musel chodit po špičkách. Neměla ráda asi nic a vlastně se ji nikdy nic nelíbilo… ani to, co si sama rozhodla a udělala.
Na její obranu ale musím naopak říct, že jako malé mi dělala skvělou ořechovou krupičku, čtverečky s medem (krajíc bych do huby nedala, ale chlebové čtverečky jo) a moc hezky vyprávěla pohádky.
A tak když se tahle moje babička dozvěděla, že pojede do Švýcarska, nechtěla jet. Prohlásila, že nikam nepojede. Ač nakonec samozřejmě jela.
Sbalili se, nastrkali vše do polského Fiatu 125 a za přihlížení všech sousedů odjeli. V ulici si mysleli, že už se nevátí. Výjezdní doložku tehdy jen tak celá rodina nedostala. Taková věc se tedy dala využít – k útěku na Západ.
Cesta to byla krušná. Málo místa, porucha, pach koženkových sedadel a benzínu horkem sílil a dálka to byla ukrutná. A protože hotely byly už tenkrát drahé. Musela se celá rodina někde utábořit.
Děda, mamka a teta postavili stan. Babička mezitím uraženě – protože ona jet nechtěla – seděla v autě. Pak děda uvařil, ona se po přemlouvání došla najíst a pak si milostivě vybrala, že chce spát v autě. Tak spala v autě. Ráno všem vynadala, že se jí spalo blbě. Další večer se to scéna opakovala, ale tentokrát si vybrala spaní ve stanu. Ranní peklo se opakovalo.
Jedné noci se v rámci úspor stan nestavěl, a tak museli všichni vzít zavděk autu. Babička na zadní dvousedačce, aby měla pohodlí, děda na místě spolujezdce, aby se aspoň trochu vyspal, teta pod volantem a máma napasovaná v mezeře mezi řidičem a zadním sedadlem. No fakt, nekecám.
Nicméně, dovolená plynula. Babička byla víceméně uražená po celou dobu cest, protože chtěla šperk a děda ho nechtěl koupit, chtěla šátek, ale děda ho nechtěl koupit, chtěla nektarinku, ale děda ji nechtěl koupit (jo, děda byl hodně spořivý), chtěla jogurt. A ten si také koupila. Aby jí ho ale nikdo nesnědl a nezáviděl, protože ona by jistě záviděla, kdyby ho měl kdokoliv jiný, šla několik metrů za zbytkem rodiny a nemaje lžičku, lila si jogurt do pusy. Ovšem… přehnala to s náklonem a jogurt na sebe kydla, přímo na obličej. A tak byla pro změnu uražená a děda peskoval obě holky, aby se hlavně nesmály. Reálně hrozilo, že by do tváří nabrala neuvěřitelné množství vzduchu, jak byla nafouklá a mohla by odplachtit někam nad Francii.
A tak to bylo celou dovolenou. Když neměla momentální důvod k uraženosti, ještě pořád tu byl fakt, že nechtěla jet.
Když se po těch necelých dvou týdnech vrátili, celé ulici vytřeli zrak. Nikdo nečekal, že by se vrátit chtěli. Možná by se i nevrátili, v zahraničí měli známé. Jenže děda se bál. Celý život se něčeho bál – komunistů… babičky.
A aby neměl pořád na talíři, že své ženě nic nekoupil – protože toho se bál -, pořídil jí sukni a boty.
A jestli si myslíte, že po návratu babička přestala být uražená, tak se mýlíte. Dalších dvacet let dědovi vyčítala, že jí tu sukni a boty koupil, protože je prý nechtěla.