Asi bych se měla přestat divit, co všechno tu třeba v porovnání s Českou republikou funguje a jak. A něco zase nefunguje. A něco funguje tak nějak specificky.
Třeba jsme měli zápis předmětů.
„Dostavte se s přijímacím dopisem, potvrzením o pojištění a potvrzeními o platbách v devět hodin do IPO (International Program Office) k registraci předmětů.“ Tak jsme se dostavili a všechno šlo jako po másle. Dokud jsme neusedli k počítačům a nezačali procházet ony předměty. Mě a kolegu totiž zaregistrovali do jiného programu, než patříme, a tak nám to nabízelo úplně jiné předměty, než jsme měli vybrané.
„Počkejte, my to opravíme. Zeptám se, v kolik máte přijít zítra,“ řekl Alex.
To znělo fajn. Za chvíli ale přiběhl, že to vyřeší ještě dnes, tak ať máme chvilinku strpení.
„To je super, jak se staraj,“ řekli jsme si a jali se čekat… čekat… čekat.
Pořád jsme čekali. A kolem nás se zatím objevovaly nové tváře, které tak dvacet minut poseděly, zaregistrovaly se a zase šly. A my stále čekali. Už nebylo deset. Nebylo ani jedenáct a nebylo ani dvanáct, když nám donesli nové zvací dopisy s novými přihlašovacími údaji, protože nás museli smazat ze systému a zanést znovu. Po čtyřech hodinách jsme konečně vylezli z té příjemně klimatizované místnosti do té prádelny venku. Horko, vlhko a přímé sluníčko ale nijak neubraly na naší radosti, že se o nás nebude říkat: „A jestli neumřeli, tak tam sedí dodnes!“
Za těch pár dní, co jsem tady, mám skutečně dojem, že se Ghaňani vážně snaží dělat pro cizince, co jen mohou, a navíc to dělají rádi. Skoro tu nemáte šanci narazit na zamračené tváře. Říkám skoro. Ta prostorově výrazná paní ve stánku s ovocem a zeleninou na tržišti za ištu (jak už je vám asi známo, je to International Students Hostel 2), co pořád něco jí, většinou mango, se zásadně neusmívá. Jen když platíte, koutky jí trochu pocukávají. Většinu času ale na vás kouká tak, jakoby říkala: „A tebe taky sním…“
Raději jsem začala chodit k zelinářce z druhé strany, co mi s úsměvem na tváři a mimčem přisátým k prsu prodává banány a meloun se slevou a vždycky mi vybere to nejlepší mango a ananas. Zrovna tuhle tam nakupovaly i dvě Američanky a jejich nákup stál tři cedi. Jenže ony měly jen dvacku, což už je tu poměrně velká bankovka. „Tak mi to zaplatíte příště,“ řekla má oblíbená prodavačka a ony na ní zíraly jak na zjevení. No, zdá se, že nejen u nás, ale i v Americe je to nevídaná věc.
Ale zpět k tématu. Být tu bílý je jisté privilegium. Lidé vás zdraví, chtějí si s vámi dělat selfíčka (je to jejich národní sport a dokonce obří billboard operátora v kampusu hlásá: „Sdílej svá selfie!“), ptají se vás, jestli chcete pomoct nebo poradit a ve své podstatě vás pořád tak opatrovnicky sledují, aby se vám něco nestalo. Nebo aspoň než se setmí, pak se moc nedoporučuje potulovat se tu sám, zvlášť v neosvětlených uličkách. Ale co, přes hubu můžete stejně tak dostat v noci na Žižkově nebo Václaváku.
I na úřadech je to jiné. Šla jsem si kupříkladu vyřídit kartu neobčana. Což je občanka pro lidi, co tu chtějí být déle jak měsíc, ale nejsou obyvateli nebo osobami s povolením k trvalému pobytu. Takže je to vlastně taková neobčanka. S obavou, že výroba zabere asi tak tři týdny jako u nás, vyrazila jsem na Národní identifikační úřad co nejdříve, na její vyřízení totiž máte jeden měsíc. Při vstupu jsem byla trochu v rozpacích, protože jsem nevěděla, kde začít. Jak mě ale zahlédli místní, vida bílou kůži, už mě směrovali přesně tam, kam bylo třeba. Nejdřív jsem tedy zaplatila a půjčila úředníkovi pas, aby sám vyplnil malý formulář a poslal mě s ním a pasem do jiné kanceláře. Tam seděli dva pánové se sluchátky. Jeden mi začal vyplňovat formulář a občas mi položil otázku: Kde jsem se narodila? Jak se jmenuje matka? Jak otec? Bydlím v Legonu (část Akkry, kde se nachází univerzita)? Kolik měřím? Jakou mám barvu oči a vlasů? Změnila jsem svůj vzhled? Jsem student? A po celou dobu nevyndal ta sluchátka z uší. Pak mě i s tím formulářem poslal do další kanceláře, kde mě vyfotili, vzali mi otisky prstů a zaznamenali elektronický podpis. O deset minut později už jsem v ruce držela kartičku velmi podobnou občance. Jen v ní jsou nahrané všechny ty údaje, otisky prstů a můj podpis. Dohromady to zabralo hodinu. Hodinu! Za hodinu v Čechách pomalu nedostanete ani kartičku do knihovny, natož občanku!
Neuvěřitelné! A já se vážně bála, že to třeba nestihnu. Se skvělým pocitem a radostí jsem se vydala zpět, svezla se trotrem (místní velmi osobitý typ hromadné dopravy) ke škole, koupila si něco k jídlu a šla do pokoje. Chtěla jsem se převléknout. Ovšem zámek ve skříni si řekl, že to není dobrý nápad. Rozbil se. A tak jsem to oznámila na recepci s nadějí, že to někdo hned přijde spravit. Když jsem o dvě hodiny později se šla připomenout, pořád jsem doufala, že někdo přijde. O další čtyři hodiny později jsem to znovu zkusila sama, bez úspěchu. Na recepci mi pak řekli, že možná ráno. Jenže já byla neúnavná, a tak nakonec sám pan recepční se jal vypáčení zámku. Nejdřív ale zavolal vedení, zda to může udělat. Na druhý den mi byla slíbena výměna zámku.
V devět jsem se konečně mohla jít vysprchovat.
Ale s novým zámkem už nikdo nepřišel. A čemu se divím. Kluci na druhý klíč od pokoje čekají už druhý týden.
Funguje to tu prostě tak nějak specificky. Něco neuvěřitelně rychle a bez problémů (na rozdíl třeba od ČR), něco pomalu, něco občas a něco jen když se hodně připomínáte. Ale vždycky se to vyřeší. Protože vždycky vám chtějí nějak pomoct, jen to musí přizpůsobit svému stylu. Ať se ale děje, co se děje, vždycky je potřeba na místní „Eti se? (Jak to jde)“ odpovědět „Eje! (dobře)“.
