Ještě v devět jsem se klepala zimou na letišti v Lisabonu. Jako cestovní oděv jsem totiž zvolila pouze triko, kalhoty a mikinu a to po delší době přestalo stačit i uvnitř budovy. Zvlášť, když jsem tam trávila celou noc. A pak najednou jsem vystrčila hlavu z dveří letadla v Akkře a to byla doslova facka. O čtyřicet stupňů víc, vlhko. V moderní hale pak stačilo jen předložit všechny písemnosti, ukázat vízum na půl roku, abych dostala razítko na šedesát dní (na dýl ho asi nikomu nedaj, chudák kolega dostal jen na třicet), projít před termokamerou a zodpovědět záludnou otázku: „Co budete tady v Ghaně dělat?“ Tím se totiž místní zavazadlová kontrola nejspíš snaží odhalit všechny teroristy, pašeráky a další neřády.
Na letišti nás měli vyzvednout lidi ze školy. Ale nikdo kromě hejna taxi naháněčů tam nebyl. Čekali jsme, čekali… deset minut… dvacet minut. Až jsme se rozhodli dostat do kampusu sami. Sehnali jsme si taxík a odjeli do školního areálu.
Celý komplex je obrovský. Najít ale hostel pro zahraniční studenty nebylo tak těžké. Dvě třípatrové budovy s rezavým žiletkovým drátem na fasádě – išvan a ištu (ISH1 a ISH2 jako International Students Hostel).
Po rozluštění mého jména mi konečně byl přidělen pokoj. Vzala jsem klíče, vyšla před dveře, strčila klíč do zámku a nic. Nešlo ho ani zasunout pořádně dovnitř. Asi za pět minut se ve dveřích objevil mladík. „Tady bydlím já,“ sdělil mi. A mě nezbývalo, než se otočit na podpatku a jít to řešit na recepci.
„Dobrý den, v mém pokoji už někdo bydlí.“
„Jaký je váš pokoj?“
„108, právě jste mi dal klíče.“
„A jak dlouho už tam je?“
„Nevím, asi dlouho.“
„To je v pořádku, to je váš spolubydlící.“
„To těžko, je to kluk.“
„Kluk?“
„Ano.“
„Tak ho přiveďte.“
Tak jsem zase šla nahoru, zaťukala, on na mě koukl skrz okýnko u dveří.
„Promiň, že ruším, můžeš jít se mnou dolů?“ zeptala jsem se ho.
Zakoulel očima a cosi řekl. Ale pak se zas nic nedělo. Po deseti minutách jsem šla pomalu dolů.
„Posaďte se, volal jsem vašemu spolubydlícímu, za chvíli tady bude,“ oznámil mi slavnostně pan recepční. Tak jsem si pomyslela, že třeba mám být na jiném pokoji a že přijde ta slečna, se kterou pokoj sdílím. Jenže přišel ten kluk, jen v jiném oblečení.
Recepční zatím zíral do papírů, střídavě si povídal s ním. A já tam stála, snažila se pochytit z toho rozhovoru aspoň něco, ale ghanská angličtina je hodně jiná. Po asi půl hodině pan recepční přišel na to, že zatímco on má v kolonce „gender“ napsáno M, já tam mám F.
„Ty jsi žena a on je muž!“
„Ano,“ opověděla jsem.
„Tak to nejde! To spolu na pokoji být nemůžete!“
Sláva! Bingo!
Byli jsme tedy oba, jak já, tak chlapec, co už tam bydlel, vypraveni do kanceláře správy kolejí, kde mi potvrdili bydlení na onom pokoji 108 a jemu začali hledat jiný. Nakonec ho přestěhovali o patro výš.
Takže M a F tady spolu bydlet nemohou, to je celkem pochopitelné. Jak jsem ale pak zjistila, nápis „male“ a „female“ tady moc váhu nemá. Hlavně co se sprch týče. Čistíte si tak zuby v dámských sprchách a běžně přijde kluk s osuškou kolem pasu, koukne na vás a jakoby nic se jde sprchovat do kabinek.
Mimochodem, zatímco jsem čekala, až se původní obyvatel mého pokoje sbalí a odstěhuje, přišli za mnou kluk s holkou. A že na nás čekali na letišti. Oni totiž uvízli v zácpě a na letiště dorazili asi deset minut po našem odjezdu. Holt tady se asi nevyplatí pospíchat. Když na někoho čekáte a dočkat se nemůžete, tak čekejte dál. On se dřív nebo později objeví. Spíš později.