Ghana: Potkaly se u Kasoy aneb za Bárou do sirotčince

Harmathan pomalu doznívá (ne, není to žádný muslimský svátek, ale vítr ze Sahary, díky kterému se tu aspoň v noci dá nezpoceně existovat) a s ním se tu můj pobyt láme do druhé poloviny. To se vyznačuje enormním nárůstem práce do školy. Začaly zápočty, počet esejí se zvýšil tak o dvě stě procent a i deadliny prací na domácí české univerzitě se kvapem blíží. Z toho důvodu jsem už čtrnáct dní nikde nebyla. Čtrnáct dní jenom Akkra. To je příšerná bilance.

Takže když mi Paličák napsal, že jeho kamarádka se shodou okolností nachází také v Ghaně, ne moc daleko od Akkry, znělo to jako skvělá příležitost vypadnout ze školy, zazdít pár přednášek a poznat nové lidi.

Slovo dalo slovo a ve středu už jsem seděla v trotru do Kasoy a modlila se, aby to opravdu jelo tam. Mate totiž říkají Kasua. Což třeba taky může být úplně něco jiného. Třeba circle se řekne seko (ale když vy řeknete seko, tak vám nerozumí) a po cestě je zastávka Saka. Pak se nespleťte.

Kasua ale naštěstí skutečně byla Kasoa. Takže jsem o hodinu a půl později už sháněla taxi na marketu, aby mě dovezlo k areálu.

Jenže ouha, zdálo se, že tolik jasné instrukce vůbec nebudou jasné.

„Tady nic takového není. Žádná dětská nadace tu není,“ tvrdil mi zarputile taxikář.

„Prý je to sirotčinec,“ snažila jsem se to zachránit a strkala mu před oči telefon s obrázkem prospektu zařízení.

„Ne to tu není. Ale sirotčinec tu jeden je.“

„A může to být ono?“ ptala jsem se.

„Je to jediný sirotčinec tady.“

A tak jsme jeli. Pod mostem jsme zahnuli doprava, projeli tržištěm a jeli rovně… pořád… do kopce… z kopce.

„Kde jsi? Čekám u hlavní cesty. Nejedeš už nějak dlouho? Jsou to dva kilometry,“ psala mi Bára.

Přetlumočila jsem to řidiči, ale ten mě ujistil, že jedeme správně, jen je horší doprava. Nicméně když po dalších pěti minutách už jsme míjeli ceduli s názvem jiné obce, části města, nevím jak to nazvat, už bylo jasné, že jedeme jinam. Jenže řidič si to nenechal vymluvit. Nedbal na moje naléhání, že jedeme jinam, než potřebuju. Pořád dokola jen opakoval: „Ale jediný sirotčinec je tam. Další je ve Winebě. Jedeme správně. Vím kam jedu. Je to jediný sirotčinec.“

Už jsem byla zoufalá. Až když už jsem začala vyhrožovat, že nezaplatím, protože mě rozhodně neveze tam, kam chci, neochotně auto otočil a za lamentování: „ale tam žádný sirotčinec není. Nikam nedojedeme!“ mě vezl zpět.

„Znáte Mama Jane?“ zeptala jsem se, když mi přistála další zpráva od Báry, která se mě snažila navést zpět.

„Mama Jane, jo!“

„Tak tam!“

Něco zamumlal, ale za pět minut už jsem zahlédla dvě bílé tváře. A Kasoa není zrovna město bílých. Mohly to tak být jedině Bára a její kamarádka, též dobrovolnice ve škole. Doprovázel je místní pastor.

Sláva nazdar! Uraženému taxikáři, který právě zjistil, že nezná vlastní město, jsem zaplatila a ze slušnosti poděkovala.

Jak už to tak tady bývá, areál sirotčince a školy pro chudé děti z okolí, je obehnaný vysokou cihlovou zdí. Ale pootevřená hlavní brána dávala tušit, že je stejně každý příchozí vítán. A jen co jsme vešli, přiskočili k nám tak devítiletí kluci a objali nás.

Děti jsou tu hravé, neposedné a přítulné. Mnoho z nich nemá mámu ani tátu. Mají jen spoustu dalších dětí kolem sebe. Jak jsem se dozvěděla, jak děti stárnou, přebírají na sebe zodpovědnost za ty menší. Dohlíží, jestli se už umyly, vyčistily si zuby, pomáhají jim.

„Jsou neuvěřitelně hodné. Dělí se spolu, spravedlivě. Když je oběd a některý si vezme nebo dostane víc, kus toho dá někomu, kdo zase dostal míň. Se mnou se pořád chtějí dělit o jídlo. Pořád mi nabízejí a nechtějí slyšet, že mám vlastní jídlo,“ pověděla mi Bára a bylo vidět, že ji práce s dětmi tady baví. I když to není nic snadného.

Aby ne. Stačí vkročit do tříd menších dětí a v tu ránu se z člověka stává vánoční stromeček nebo možná spíš lezecká stěna. Na každé noze čtyři děti, jedno po vás šplhá vám na záda, další se vám nějak pověsilo na krk. Nevíte, kde máte ruce.

No, to zase ne. Ale nohy přes samé děti skutečně nevidíte a navíc je tak zaujaly vaše proužkované kapsy na kraťasech, že vám ty kraťasy celkem úspěšně stahují. A všechny zajímá váš foťák, což se projevuje tak, že mačkají všechny čudlíky, včetně toho, který uvolňuje pojistku objektivu.

Naštěstí nikdo a nic nepřišlo k úhoně. Ani foťák ne.

„Vždycky si říkáš, že si nebudeš dělat oblíbence, ale pak stejně máš někoho radši,“ poznamenala Bára s okatým klučíkem v náručí.

„Madam Barbara“ je oblíbená už jen proto, že dětem věnuje pozornost. Jako jedna z mála. Je s nimi. A pak… je bílá, což je atrakce hlavně pro nejmenší. Kromě toho, že jim vymýšlí program po škole, hraje si s nimi, pomáhá i s výukou, přípravou obědů a tak dále.

V tom horku nic není jen tak. Už jen roznesení obědů do tříd je pořádná fuška. Plné kovové mísy rozpálené horkou rýži pro čtyřicet dětí musí zamířit do každé z asi dvaceti tříd. Následuje (nebo předchází) omáčka. Celou dobu přitom musíte pobíhat venku, v prachu a jemném písku, v žáru pravého poledne.

 „Jsem si všimla, že máš čistý nohy,“ řekla mi ještě před tím na lavičce pod mangovníkem Bára. Je zvláštní, čeho si člověk začne v jiných podmínkách všímat. A skutečně. Oproti ní jsou moje chodidla, nárty i lýtka, zvyklá chodit po Akkře, mnohem čistší. Ona už to prý vzdala. Člověk se vysprchuje a za deset minut je jako kominík. Prach je tu všude. Ale tak už to v Africe bývá – zvlášť když vyrazíte za hranice hlavních měst.

Odpoledne jsme ještě na chvíli vyrazily mezi děti. Největší atrakcí se na mě staly pihy a pak moje jméno. Vymyslely si hru, že za mnou budou jeden po druhém chodit a ptát se mě na jméno. Když jsem odpověděla, rozchechtaly se a běžely nabádat další, aby se mě zeptaly. Holt, stačí málo.

Akorát jeden chlapeček se mě snažil přesvědčit, že mám odejít. „Madam, jděte. Jděte. Můžete si sednout uvnitř (v domě, co funguje jako zázemí).“ Asi jsem se mu moc nelíbila.

Moje návštěva se chýlila ke konci. Nastal čas opustit děti i Báru a vyrazit z prašné Kasoy do prašné Akkry. Vlastně ani nevím, zda to pořád není jedno město.

Každý dobrovolník tu má můj obdiv. Vždy je těžké starat se o děti, ale co potom starat se o ně v bojových podmínkách. Dělají to zadarmo, vše kolem si platí sami (a takový výlet do Ghany není nic moc levného) a pak se od rána do večera věnují čtyřiceti sirotkům a dalším více než sedmi stům dětem ve škole. Já bych na to neměla.

PS: Při cestě zpět na Okplonglo si vedle mě sedl chlap, co mi začal vyprávět, že pracuje pro pastora v nějakém místním kostele a zároveň má své zdravotnické centrum v Legonu. Vynalezl úžasné kapky, které prodává v balení s růžencem. Ty kapky, když je budete brát každý den, jsou proti rakovině, na imunitu, prostatu, proti žloutence, astmatu, mrtvici, prostě proti všemu a na všechno. ALE!!! Musíte se modlit. A pak mi ukazoval, jak minulý týden na nebi vyfotil anděla. Marně jsem se ho snažila přesvědčit, že je to letadlo a ta bílá čára není jeho meč ale prostě čára, co se za letadly dělá. Holt, někde mají chemtrails, někde anděly.