Jihoafrická republika: Posedlost knihami má název Collectors Treasury

Dříve jsem avizovala, že napíšu aspoň o nějakém z těch překvapivě krásných míst tam, kde by je nikdo nečekal.

Tenhle zážitek začal na špinavé ulici v nehezké čtvrti nedaleko Mabonengu. Tam, kde skupinka mužů posedávala na nerovném, rozbitém kdysi ornamenty zdobeném chodníku. Každý z nich měl před sebou rozprostřený více či méně zašlý kus nějaké deky nebo látky a na něm hory adaptérů do zásuvek, nabíječek na telefony, baterek, sluchátek, usb kabelů a telefonů, které jistě zcela náhodně působily dojmem, že už je někdo vlastnil (a možná chtěl vlastnit dál, jen natrefil na někoho, kdo nebyl stejného názoru). Naproti přes silnici byl výkup šrotu a železa a hned vedle prodej převážně bouraných náhradních autodílů. Tyhle dvě prodejny by vlastně mohly celkem dobře fungovat jako dvoje vrátka orloje. A těch dvanáct apoštolů by se určitě taky našlo.

Zkrátka zážitek začal na ulici, na které by člověk ani nepotřeboval být opakovaně. Ne, nebyla to zas až taková hrůza. Procházeli jsme tudy asi dvakrát a já pak i sama a s foťákem v ruce. Nikoho z kolem stojících, jdoucích, jedoucích ani nenapadlo zle se na mě podívat. Je to místo odpovídající standardům Johannesburgu (možná přeci jen té spodní hranici standardu). Takže zkrátka žádný luxus.

Uprostřed toho všeho se ale za zdmi omšelého domu s vchodem opatřeným silnými mřížemi na dálkové ovládání nachází poklad. Upozorňuje na něj jen sice velká, ale podobně omšelá, špinavá, vybledlá cedule nesoucí nápis: „Collectors Treasury and Antiques.“

Už při pohledu přes mříže jsme v té tmě za nimi spatřili vysoké komíny knih, vyčnívající z každého schodu do výšky určitě přesahující metr. Mezi nimi byl nechaný jen tak velký prostor, aby jím prošel jeden člověk s přepravkou dalších knih.

Ostýchavě jsme zmáčkli zvonek.

„Je otevřeno,“ zaslechli jsme mužský hlas. Mezi knihami se najednou objevil muž v montérkách. Nebo tam byl možná celou tu dobu, jen jsme ho kvůli šeru a literárním hradbám neviděli.

A tak jsme vešli.

To, co následovalo, by se dalo popsat různě:

ráj – pro knihomoly

peklo – pro lidi s obsedantně kompulzivní poruchou

objekt závisti – pro sběratele

objekt obohacení – pro zloděje

pokušení – pro kleptomany

diagnóza – pro lékaře

a tak dále…

Dvě patra velkého domu rozdělená do místností plných knih. Byly všude – v knihovnách, skladových regálech, v dvoumetrových komínech podél stěn, na více než metrových hromadách tam, kde zrovna nebyly police, ale naopak tam kdysi bývalo moc místa. Byly tam k nalezení snad všechny tituly, které kdy kdo vydal anglicky nebo afrikánsky. A nejen moderna. O patro níž postávaly, polehávaly a navzájem se podpíraly knihy vydané v minulém i předminulém století. Čím člověk zacházel hlouběji do útrob už podzemního patra Treasury, tím starší kousky ho obklopovaly – krásky ručně vázané v kůži s vytlačovaným, vyráženým, vypalovaným a poté zlaceným nápisem na deskách. A některé pravděpodobně zatraceně cenné.

V místnosti, které dominovala starobylá dřevěná skříň s prosklenými dveřmi, jsem náhodně sáhla po jedné z knih v regálu u stěny. Sebrané portugalské námořní mapy z počátku 19. století. Spadla mi brada a roztřásly se ruce. Člověk si tam mohl sáhnout na knihy, které by u nás byly pod zámkem vitrín s alarmem nebo i v trezoru. A všechny si je člověk mohl koupit. Pokud tedy na ně měl.

Nejstarší kniha, na kterou jsem tam narazila, byla z roku 1750. Ale možná tam byly ještě starší.

Byly tam klasiky, romány, knihy o historii, technice, umění, odborné publikace, slovníky, návody, memoáry, biografie, eseje, učebnice, spisy, mapy, encyklopedie, komiksy prostě snad všechno.

Collectors Treasury patří dvěma Jihoafričanům – bratrům Jonathanovi a Geoffreymu Klassovým. Prodejnu otevřeli už v roce 1974. Tehdy ale byla jen v garáži na jiném místě. Až později se přemístili do současných prostor, aby mohli své impérium rozšiřovat. Dnes si u nich návštěvníci můžou vybrat z více než jednoho milionu knih z druhé ruky (a taky gramodesek, magnetofonových pásků, pohlednic, kreseb a dalších okrajových záležitostí). Prý mají největší knihkupectví v Africe a na jižní polokouli vůbec. A každý den přibývají další a další knihy.

Kdo je ale kupuje?

No, popravdě, do Treasury nejde přijít a odejít s prázdnou. Žel bohu ty tituly, které jsem chtěla nejvíc, stály kolem 1000 Randů (asi 1500 Kč) a víc. Tak jsem si nakonec odnesla „Apartheid v jihoafrickém filmu.“ A i Tom si nakoupil. Při pohledu kolem sebe je ale člověku úplně jasné, že to všechno víc než jako prodejna, slouží spíš jako shromaždiště toho, co je pro ty dva asi nejmilejší na světě. Treasury není obchod, je to prostě poklad bratrů Klassových.

Když jsme odcházeli, pán v montérkách (zřejmě zaměstnanec) zrovna přinášel nové komínky knih. A my si říkali: „Kdy si ti dva konečně řeknou, že už to stačí?“

PS: Omluvte fotky. Uvnitř se nesmělo fotit a tak jsem cvakala jen potají na mobil.