Přišla jsem hodně pozdě. Tou dobou už jsem chtěla a měla být dávno někde jinde. Že budeme čekat, až se matatu naplní, mi bylo jasné od začátku. Ale pořád jsem si myslela, že čtyřicetiminutová rezerva bude stačit.
Nestačila.
A ještě nám zastavili daleko od hotelu. Dodnes přemýšlím (no, zas tak moc často ne), jestli naschvál, nebo prostě naši zastávku nepoužívali. Na trase byla. Nezajeli by si. Kdo ví.
Na recepci jsem doběhla v půl jedenácté. Dva studenti, co měli do sloního sirotčince jet se mnou, tam na mě chudáci už pěkně dlouho čekali. Dokonce i psali, jenže bez roamingu toho operátor moc nedoručí. Za celý týden se mi nepodařilo sehnat fyzickou SIMku. Prodejny, kde je lze získat, mají docela striktní otevírací dobu, a když jsou náhodou otevřené mimo, má zas po pracovní době registrační systém potřebný k nákupu karty. A virtuální SIM mi po dvou hodinách přestala fungovat.
Objednala jsem Uber. A čekala.
Řidič objednávku po pěti minutách zrušil a předal ji dál.
Další řidič měl dorazit za šest minut. Pak za tři. Za jednu. Za pět. Za deset. A pořád se vzdaloval. Tak jsem objednávku zrušila já a objednala dalšího.
Přijel. Nasedli jsme.
„Do David Sheldrick Elephant Orphanage, prosím,“ řekla jsem.
„Ne!“ odpověděl.
„Cože?“
„Dál v Ngongu je omezení dopravy. Nejede to tam.“
„Taky vy nás tam nevezmete.“
„Ne! Zavolejte si někoho jiného.“ Milý člověk.
Mimochodem, bylo 10:50. Už bylo jasné, že to nestihneme. Ale měla jsem tam domluvený rozhovor, potřebovala jsem aspoň zkusit se tam dostat.
Objednala jsem další Uber. Než dojel, zavolala mi Spořitelna, že vidí nějak podezřele moc zrušených transakcí Uberu v Keni, jestli o tom vím. Šikovní jsou.
Doprava o asi tři kilometry dál byla vážně v háji. V Ngongu – části Nairobi – se šel pochod na pomoc malým pacientům s nemocemi a vadami srdce. Účastnili se ho stovky, možná tisíce školáků ze všech možných částí centrální Keni. Šli v docela neorganizovaném průvodu a sjednocovala je charitativní trička. Část výtěžku z jejich prodeje organizátoři dali na fond financování operací a léčby dětí.
Když jsme se prokousali zácpou, čekala nás ještě dlouhá cesta, ale v 11:30 nás řidič, konečně milý to člověk, Robert se jmenuje, vysadil na parkovišti v centru. Domluvili jsme se, že na nás počká.
Kdybych jela sama, šla bych si po rozhovoru chytit matatu a nějak bych se zpět dohrkala. Ale studenti byli hodně překvapení ze všeho kolem. Byli poprvé v Africe a holt některé praktiky, zvyky, běžné jevy je trochu vyváděly z míry. Nebyla by to pro ně lehká cesta zpět.
Rozhovor.
Další milý pán z ostrahy sloního sirotčince nás rychle dovedl do centra dění, abychom stihli aspoň kousek hodinového programu. Ale nejdřív jsme museli zaplatit 15 Dolarů u dvou bílých dam ze správy areálu.
Jenže už při vstupu nastal háček. Moje respondentka nedorazila. V sobotu nepracuje (šťastná to žena).
Takže po konci programu jsem se šla zeptat ošetřovatelů, jestli bych mohla udělat rozhovor s nimi. Ti mě odkázali na svého šéfa v kanceláři. Byl taky milý, ale řekl, že musí mít souhlas těch dvou žen venku, u kterých jsme platili.
„My žádný souhlas dát nemůžeme. Musíte se obrátit na Kirsty,“ řekla jedna z nich, zatímco prodávala suvenýry pomalu řídnoucím řadám návštěvníků – pohledy, knihy, sošky, plyšáky, náramky…
„S tou jsem byla domluvená na rozhovoru, ale nedorazila,“ odpověděla jsem.
„Počkejte, zeptám se jí.“ A napsala Kirsty.
A Kirsty odpověděla, že o rozhovoru nebyla řeč, že mi může otázky zodpovědět emailem (což je v rádiu dost k ho**u), a že bez její přítomnosti mi nikdo rozhovor poskytnout nesmí.
Díky moc! Doufám, že si pak otevřela tu emailovou komunikaci o natáčení, kvůli kterému nás tři i začlenila mezi návštěvníky. Jinak je potřeba rezervace měsíce dopředu.
I tak to zkrátka dopadá. V práci. V Keni. Kdekoliv. Někdy se nedaří. Nestíháte, nemáte štěstí na lidi, nepřijde vám respondent, jedete si pro reportáž a odcházíte s prázdnou. Život novináře.
I když. Nemáte štěstí na lidi?
Robert!
Čekal na nás venku. Nasedli jsme k němu a začali jsme si povídat. Prima člověk, co sleduje dění doma i ve světě, v Nairobi si taxikaří a na předměstí má malou zeleninovou farmičku. Že se klidně i prý nechá najmout jako řidič a vezme zákazníky kamkoliv budou chtít. Auto měl hezké, docela nové. Vzala jsem si číslo (kdybyste někdy jeli do Keni přes Nairobi a potřebovali řidiče s autem za dobrou cenu, napište, Robert bude rád). A natočila si rozhovor do jiné reportáže s ním.
9. srpna čeká Keňu supervolební den. Tak jsme si povídali o kandidátech a kandidátkách, voličích, povolebním klidu a násilnostech v minulosti, o právech žen a jak se rostoucí ceny všeho staly tématem volebních kampaní.
Nakonec všechno dobře dopadlo!
