Lotyšsko: O samotářském cestování a duze

Cestovat sám má mnoho výhod.

Kupříkladu jste absolutním pánem svého času a programu. Nemusíte se na nikoho ohlížet, na nikoho čekat, nikomu se přizpůsobovat. Nikdo vás nezdržuje dlouhou snídaní, nikomu se nechce pořád na záchod nebo naopak neprudí, že vám se chce. Když chcete jít brzy spát, jdete. Když chcete pařit až do ranního kuropění, paříte. Nehádáte se o výdaje, protože si všechno platíte sami. Nikdo vám nevyčítá, že jste zabalili tohle, ale ne támhleto. Můžete vlézt do jakéhokoliv kostela, muzea, zámku, hradu… prostě kamkoliv chcete, protože prostě chcete. Anebo nikam, protože tam nemusíte.

Prostě všechno děláte podle sebe.

Nikdo vám nezačne nadávat, že jste přejeli či přešli odbočku, že jste zmeškali autobus nebo si stoupli na špatné nástupiště. Nikdo nevyletí jak čertík z krabičky, že jste si spletli směr.

Do estonského národního parku Lahemaa nedaleko Tallinnu jsem se nedostala. Vstala jsem brzy ráno, oželila snídani a metla na autobusovou zastávku, odkud měl jet nejrychlejší spoj do nejbližšího města. Na odjezd jsem byla nachystaná asi patnáct minut před plánovaným odjezdem, takže jsem čekala… a čekala… a čekala.

Po deseti minutách od odjezdu, kdy autobus ještě ani nepřijel, jsem se šla ptát na informace na něco jako nádraží opodál.

„Linka 277 jezdí jen do 15. září,“ odpověděla mi výmluvně paní za pultem.

„No ale dneska je 12.,“ já na to.

„To ano, ale v září jezdí pouze za příznivé předpovědi počasí.“

Je pravda, že zatím jsem v Estonsku nezažila jiné počasí, než že pršelo nebo pršelo. A asi do 30 minut od zjištění, že linka k Národnímu parku Lahemaa má poněkud specifický jízdní řád, začalo zase pršet. Tehdy jsem se uklidila do blízké pražírny a kavárny a v suchém teplém koutku liduprázdného podniku si vymyslela náhradní plán. Jela jsem na pláž a na procházku kolem řeky v Piritě.

Takže když mi sestřenice přes asi tak páté koleno záhy poradila hodně podobný park nedaleko lotyšské Rigy, měla jsem jasno, co budu dělat v předposlední den své pobaltské samotářské dovolené.

Jen, co jsem v Rize vypadla z autobusu z Tartu, šla jsem na vlakové nádraží a zamířila do Národního Parku Kemeri. A skutečně vlak odjel a skutečně se i do městečka u chráněného území dohrkal. Jenže!

Zapnula jsem navigaci, abych zjistila, jakým směrem se k rašeliništi vydat. Za nádražím doprava. Vypla jsem navigaci a vyrazila na cestu. Za asi dva kilometry jsem došla k ceduli s mapou národního parku a začátkem žluté stezky. Řekla jsem si, že odsud už to nemůžu minout. Jak šeredně jsem se mýlila. Dalo by se říct, že zhruba o 180 stupňů.

Šla jsem lesem. Hezkým lesem. Široká jehličím pokrytá cesta mě vedla dál a dál a občas přivedla k nějaké malé vyvýšenině. Odtud se dalo rozhlédnout po rašelinových pláních porostlých malými borovicemi. Jenže nikde nebylo vidět jezírka.

„My si půjčily kola a pak jsme jely ještě docela daleko,“ psala mi tenkrát Pavlínka. A já neměla kolo, takže jsem musela jít o to déle. Nepřišlo mi proto divné, že jdu už dvě hodiny a pořád jsem v lese – hezkém lese, ale bez rašelinových jezírek.

A najednou jsem byla na konci parku. Ocitla jsem se na kraji vesnice, za kterou by se nemusel stydět ani Balkán. Štěkotem mě pozdravil kulhavý starý vlčák, který se ke mně dokonce rozeběhl, ale nakonec se ukázal, jako velmi přívětivý vítač.

Něco tam nehrálo. Zapnula jsem proto znovu navigaci… abych zjistila, že se mi ještě u nádraží nesrovnala směrovka a já šla úplně a naprosto opačným směrem. Deset kilometrů.

No, můžete si v tu chvíli zanadávat. Víte totiž jistě, že spousta lidí by vám nadávala. Jenže jste sami, utahali jste si nožičky sami a zpátky se taky potáhnete sami. Tak prostě uděláte čelem vzad, zkontrolujete hodiny, protože v září přeci jen už zapadá sluníčko dřív. A vyrazíte těch úplně zbytečných deset kilometrů zpět – moc hezkým lesem, po jehličím pokryté cestě, ale bez rašelinových jezírek.

Aspoň, že bylo hezké počasí. Svítilo sluníčko, foukal docela silný vítr, ale ne tak silný, aby na mě nějaký ten strom spadl.

Dost jsem spěchala. Chodidla mě pálila jako čert, ale nebylo času nazbyt. U cedule a začátku žluté stezky jsem byla za méně než dvě hodiny. Pak zbývaly asi ještě další čtyři kilometry znovu kolem nádraží k parkovišti u stezky mezi rašelinovými jezírky.

Když jsem tam dorazila, sluníčko už bylo nízko. Za hodinu mělo začít zapadat, takže na zrzavohnědý porost všude kolem házelo nádherné zlatavé světlo a kreslilo dlouhé stíny. Kolem nikdo nebyl. Když jsem tak stanula na začátku tříkilometrového okruhu sestaveného z dřevěných lávek, byla jsem úplně sama.

Procházela jsem se, užívala si tu krásu kolem, kvůli které jsem ušla o dvacet kilometrů víc a najednou zahlédla něco úžasného. V dálce, zrovna za jedním tím jezírkem, ale ještě dál, stoupala do shluku bílých mraků duha. Byla úplně jasná, stejně jako dešťová mračna, ve kterých mizela. A ty mraky byly o to bělejší, jak na ně svítilo podvečerní už trochu unavené sluníčko.

„Duha!“ vydechla jsem nahlas a zůstala zírat. Rozhlédla jsem se kolem… ale poblíž nebyl nikdo, kdo by mi odpověděl. Třeba i podobně debilní poznámkou. Byla jsem tam úplně sama.

Cestovat sám má mnoho výhod. Ale vždycky na spoustu úžasných věcí zůstanete sami. Nebudete s nikým sdílet ani to nádherné a jedinečné, ale třeba ani zklamání. Všechno možná prožijete silněji, protože vás od toho nikdo nevyruší, nikdo nerozptýlí pozornost. Ale zároveň jakoby ten zážitek byl méně reálný. Zůstane jen ve vaší paměti, s nikým si na něj nevzpomenete.

Cestovat sám je hodně o svobodě a nezávislosti. Ale často taky bývá i o osamělosti.

PS: Na závěr musím dodat, že při cestě z rašeliniště jsem samozřejmě nestíhala vlak zpět do Rigy. Smířila jsem se s tím, že mi tak o deset minut ujede a já si holt počkám venku na lavičce a už potmě další hodinu. Když tu se projevilo štěstí cestovatele-samotáře. Zastavilo u mě auto.

„Nechcete svézt?“ Nabídl mi pán za volantem.

„No jdu na nádraží.“

„Tam jedu taky, tak nastupte.“

Naskočila jsem. Toho auta jsem si všimla na parkovišti u jezírek, ale pána jsem tam neviděla. Ukázalo se, že tam pracuje a mimo jiné má i půjčovnu kol na nádraží, která je ale na podzim a zimu zavřená. Díky pánově pomoci jsem vlak stihla, a tak jsem nezmrzla kdesi na kraji Kemeri, ale stihla si dát i horkou sprchu na hostelu.