Bulharsko: Mříže, veřejné záchody a Blaničtí rytíři, aneb bulharské památníky III.

Malost a bezvýznamnost. To je asi ten hlavní pocit, co uvnitř těch kolosů převládá. Obklopeni horou betonu a železa si připadáte tak zranitelní a droboučcí.

Na druhou stranu fascinace. Jako když v gotice vstoupil obyčejný smrtelník do katedrály a v němém úžasu civěl na žebroví klenby nad sebou. Mohl jen obdivovat okázalost a velkolepost stavby. Určitě si jako první neřekl: „To je zbytečný!“

Tak jak dřív udržovali jistí pánové u určitých vrstev pocit malosti před Bohem, v jiné době zase jiní pánové utvrzovali ostatní v pocitu malosti před režimem a ideou. Stejný postup, jen jiná doba, jiné prostředky a jiná ideologie.

Na katedrály už si lidé zvykli. Na sovětské památníky ještě úplně ne. A přitom tolik vypovídají o svých časech. Jak řekl kamarád: „Když tohle vidíš, tak víš, že fakt nechceš, aby se ta doba vrátila.“

Pomník partyzánské skupině Hristo Botev

No dobře, ne všechny památníky jsou gigantické a stojí za navštívení. Jenže na to často přijdete, až když jste na místě.

Cesta k tomuhle trvá snad věčnost. Škrábeme se k němu horskou silnicí, ze které ale nevidíme nic, protože kolem se to hemží stromy. Jen občas na nás vykoukne nehezká řeka a občas vjedeme do nehezkého města, kde nám do oka padne každý druhý barák – je opuštěný. On je to celkově takový zapomenutý kraj. Ani billboardy u silnice se tu neuživí.

„To je ono?“ ozve se zaraženě z přední části vozu, když konečně navečer dojíždíme na místo.

„Na obrázku to vypadalo větší!“ odpovídám, když mezi stromy najednou vidím takového přikrčeného betonového chudáčka. Veliké zklamání.

Jak vidno, partyzáni asi zas tak v oblibě nebyli, pokud je ovšem nevedl nějaký pořádný Rus. Skupina Hristo Botev se sice pojmenovala po básníkovi a revolucionáři (něco jako náš Petr Bezruč, jen s fajnovějším knírem), ale na významu v očích režimu jim to zřejmě nepřidalo. A tak hrdinům, vědoucím proti fašistům a nacistům guerillovou válku, vytvořili jen malý pomníček. Dnes je navštěvovaný patrně jen kvůli baru, který stojí opodál… a taky kvůli otevřené podzemní kryptě, která návštěvníkům podniku slouží jako záchod.

Rychle ubývající světlo nás žene dál. On není důvod se tu moc zdržovat. Však někteří místo návštěvy místa raději využili čas jako občerstvovací pauzu.

Návrší bratrství

Ani tentokrát to není žádní velká hitparáda.

Uprostřed parku, kolem dokola obehnaného sloupy s bulharskými vlajkami, se nachází betonové cosi, co shora může při troše představivosti připomínat květinu. Nebo sluníčko. No, chce to hodně představivosti.

K naší smůle někdo podzemní část, kde jsou veškeré sochy, připomínající prý osvobození Bulharska z osmanského područí (a taky sjednocení země a vítězství socialismu – když už to má něco připomínat, tak aspoň všechno), opatřil mřížemi – respektive vchod do ní. A tak jen skrz ně koukáme, o co vše přicházíme.

O moc ne.

Někde tady jsou pohřbeny kosti bulharských partyzánů. A původně bylo v plánu propojit tenhle památník ještě s pomníkem sovětské armádě pomocí monstrózního bulváru, kde by se mohly odehrávat všechny ty státní parády. Ale k tomu nakonec nedošlo. A věčný plamen uvnitř s rozpadem Sovětského svazu taky zhasl. Zjevně začaly chodit účty za plyn.

A nad hlavami se nám to zatím hemží omladinou, která se nadzemní část rozhodla využít jako místo setkávání, prvních schůzek, writerských a malířských pokusů a prvních experimentů s alkoholem.

„Hele, ale shora by to nemuselo být špatný,“ říká Tom.

„Tak se tam jdi kouknout, já mám žabky,“ odpovídám. Opravdu jsem nepočítala, že se uprostřed města budu někam drápat, a tak jsem z auta vyrazila jen v lehké obuvi s velmi kluzkými podrážkami.

Tom má kliku. V pohorkách vybíhá na vršek jednoho z betonových chapadel a tak aspoň vidí obří kovový věnec uprostřed památníku. Ale víc odtamtud opravdu vidět není.

Jen co slézá, opouštíme park. Je čas jet o dům dál.

Památník sovětsko-bulharského přátelství

Nápis: „Přátelství na věky věků“ už si na památníku nepřečtete. Jelikož byla písmenka z bronzu, někdo je ukradl. A tak tu zbyly jen vojáci a děvečky z betonu a schody.

Zase schody. Naštěstí jsme to tentokrát objeli a zaparkovali těsně vedle památníku. To je příjemná změna, když je zase, nebo ještě pořád, horko. Zatímco většina si fotí, Jíťu už téma výletu přivedlo do mírné apatie. Spíš než výjevu nad městem raději věnuje pozornost hledání zralých fíků na jednom z keříků.

A ani nejde dovnitř. Tenhle památník totiž v sobě ukrývá obrovské tmavé prostory, tvořené chodbami a různými místnostmi, které, jak řekl Tomáš, snad mohly sloužit jen komunistickým orgiím.

Evidentně se někdo moc snažil vchody zazdít. Jenže když jde na to jeden člověk s cihlami a maltou, druhý na to jde s palicí, a tak máme vstup volný. Dokonce je možné si vybrat.

Zas mám žabky. A lézt v nich do páchnoucí tmavé místnosti plné odpadků se mi nechce, ale přeci se nepůjdu přezout. A tak nakonec mizím za pobořenou zídkou, abych se trochu porozhlédla uvnitř.

Pěkně to tu smrdí. Zjevně i tady se úlevě meze nekladou. Takže je dobré pořádně si svítit nejen na cestu, ale hlavně pod nohy.

Zanedlouho narážím na místnost s ohromnou plastikou hvězdy. Asi se jedná o hlavní síň, kde se ony radovánky nebo hrůzy děly. Je to vlastně takové srdce celého památníku. No nic, co tu máme dál?

Naštěstí záhy potkávám Toma a po chvíli i Chrobyho. Společně se vydáváme až do nejvyšších dostupných míst – do polootevřeného betonového koridoru, který na jedné straně nabízí pohled na město a moře… a na sochy vojáků, město a moře na straně druhé.

Řekněme velmi narychlo postavený osmačtyřicetimetrový památník kdysi osvětlovalo na sto osmdesát reflektorů tak, aby byl viditelný už z moře. Byl to tedy takový velmi neotřelý maják. Na výstavbě se podílelo dvacet sedm tisíc dobrovolníků a otevřen byl v roce 1958… za znění Šostakovičovy Sedmé symfonie.

S příchodem 90. let ale nastal všem oslavám konec. Reflektory zhasly. Hlavní sál pro komunistické ceremonie (ten s hvězdou) se stal skladem použitých pneumatik a místo straníků se památníkem začali prohánět zvědavci a více či méně pochybné existence.

Jako dneska my.

Venku je horko, uvnitř je zima. A tma. Drápu se ven. Přeci jen se na povrchu nějak líp dýchá.

Památníkový komplex Zakladatelé Bulharska

Protože se řidiči nechce jít asi dvě stě metrů pešky, sjíždíme z asfaltky na polňačku a při té příležitosti si skoro prorážíme olejovou vanu o hranu konce betonového povrchu a následné tři šutry.

No, naštěstí vše dobře dopadá a poslední den v Bulharsku nekončí tragédií. Bez starostí s odtahovkou, servisem a nevím, čím vším ještě, si tedy můžeme jít prohlídnout jediný památník ze sovětské éry, který po rozpadu svazu naopak ožil (legálně). A víte co? Je to asi ta největší šílenost, kterou jsme za celý ten náš výlet viděli.

Obrovská stavba plná betonu, mozaik, jakýchsi podivných soch, připomínajících Blanické rytíře, a řeckých písmen se tyčí nad škaredým městem a to vše korunuje cedule: „Vážení návštěvníci, nelezte nám po sochách a laskavě zaplaťte vstupné na kase“.

Nezaplatili jsme. Památník jsme obešli po vyšlapané cestičce a teď stojíme uprostřed něj a snažíme se rozklíčovat, co znamená co.

„Proč ten rytíř hajluje?“

„Nevim!“

„Co jsou zač ti na mozaice?“

„Nevim!“

„A proč tu maj kamenožrouta?“

„Nevim! Ježiš, to je hnusnej památník!“ uzavírá Tom.

Místo, které pro Bulhary nabylo na významu až po pádu železné opony, bylo otevřeno v roce 1981. Šest sousoší v něm údajně symbolizuje výjevy ze středověkého Bulharska a z centra města k němu vede přesně 1300 schodů – co schod, to rok od vzniku Bulharska po otevření památníku. V největší mozaice pod širým nebem v Evropě pak můžete najít věrozvěsty Cyrila a Metoděje. Z vršku betonového monolitu pak do krajiny shlíží obrovský lev, symbolizující hrdost státu.

A davy lidí tu proudí a všichni se tu fotí jak pod sochou Václava na Václaváku. Dokonce je to jedno z nejoblíbenějších míst pro civilní svatbu v Bulharsku. Tak proti gustu… a na druhou stranu lepší, než se brát u Památníku sovětsko-bulharského přátelství.

Sofia, Burgas, Varna, Stara Zagora, Shumen, Plovdiv, Veliko Tarnovo i nespočet vesnic, osad a ghett jsme navštívili při té naší cestě. A přitom pomalu poznávali tamní dost originální ráz.

„Bulharsko je prostě omyl!“ pronesla jsem první večer, kdy jsme nad Sofií stavěli stany, protože jsme za několik hodin nenarazili na jediný kemp nebo aspoň plácek, kde bychom nespali na haldách toaletního papíru a kondomů. Na samém konci jsem si ale s tak jednoduchou definicí nevystačila.

Zkrátka Bulharsko je země, kde se z milionových dotací na přístupnost unikátních památek postaví kilometr asfaltu a jedna kadibouda, kde před samoškou žebrají děti, kde si třeba postavíte omylem stan na drogovém překladišti, kde kanalizaci vypouští hned vedle pláže, kde na dálnici nejsou uprostřed svodidla (co když se potřebujete otočit do protisměru), ale zas tam jsou semafory, kde v kempu neberou eura ani karty, kde zpoplatňují polní cesty, kde si staví ohromné národní pomníky, kam pak vybírají vstupné, kde si udělají památník klidně i z nevybuchlé miny, kde lidi jezdí jak kreténi, kde kdekoliv na silnici potkáte krávu nebo i celé stádo, kde voda z horského pramene chutná lépe a způsobí vám rozhodně méně zažívacích potíží než balená voda z obchodu… ale i tak nebo možná právě proto si tam užijete celkem dost srandy. A ty hory mají opravdu moc hezké.