Každá země má nějakou svou zvláštnost, kterou by se dala charakterizovat. Jsou to věci více či méně nevšední a dávají prostředí patřičný ráz – jako Anglii červené telefonní budky.
Při svých letošních cestách po Balkánu jsem odhalila další takovou zvláštnost. Tedy, zvláštnost možná pro nás, ale pro Bulharsko naprosto normální věc. Jsou jí památníky. A teď nemyslím ty gigantické, monumentální, morbidní, budovatelské, nacionalistické, brutální stavby, tyčící se zpravidla vysoko nad městem nebo uprostřed města. Mám teď na mysli maličké, pro turisty málokdy postřehnutelné pomníčky čemusi.
Každé město, každá vesnice ba každá osada musí něco takového mít. Na piedestalech, kolem nichž někdo pracně vysekává trávu a občas zasadí i nějakou tu kytičku, spatříte tu tank, onde, stíhačku, jinde armádní náklaďák, tam zas protipancéřovou střelu. Po celé té velké zemi se tak hrdě vystavuje slušná hromada šrotu a někteří z místních k ni přistupují až s posvátnou úctou. Tedy snad až na mladé a nerozvážné, kteří většinou po takových pomnících čmárají.
Co jsem zezačátku považovala za poměrně vtipnou originalitu, se najednou ukázalo jako úplně běžná věc. Dokonce při průjezdu jedné vesnice nedaleko Kazanlaku jsme byli svědky jakéhosi festivalu, jehož ústřední pódium s právě hrající živou folklórní hudební skupinou bylo zasazeno přesně do vybetonovaného koryta u takového monumentu.
„Tybláho, tady snad udělaj pomník i z nevybuchlý miny,“ poznamenala jsem.
Když jsme navíc u něčeho takového zastavili, doufala jsem, že najdu vysvětlení aspoň u informačních desek, které taková místa obohacují. Žel bohu latinkou jich bylo psaných jen pár. A když už, člověk se dozvěděl, že Mig 21 je Mig 21. Pátraní po příčinách, pohnutkách autorů, poselství budoucím generacím bylo tedy bez výsledku. A já už si myslela, že tahle záhada vysloužilé vojenské techniky, rozmístěné všude po kraji, pro mě bude navždy nevyřešena.
Dva dny po návratu jsem v Praze přivítala svého (do té doby pouze on-line) kamaráda. S Darmonem jsem asi před dvěma lety dělala rozhovor pro jeden urbexový web, kde jsem působila. Od té doby jsme se domlouvali tolikrát, že se sejdeme, až to konečně klaplo. Přiletěl z Varny, kde už pět let bydlí, a za dvanáct hodin zas mířil směr Ukrajina. Ale těch dejme tomu osm hodin povídání a prolézání opuštěných staveb v Praze mi dalo v pochopení bulharských nezvyklých zvyklostí víc, než celý pobyt tam.
„Oni jsou velcí nacionalisti,“ potvrdil mi Darmon. „A taky ten svůj původ a existenci ukotvují snad úplně ve všem. Akorát o komunismu se odmítají bavit. Byla to prostě ošklivá doba a oni se chtějí bavit o krásných věcech.“
„Ale proč mají všude tolik památníků na dobu svazu?“ zeptala jsem se.
„No protože to v devadesátých letech nestihli všechno zbourat. Tak tam aspoň teď nechodí.“
„Tak, hlavně že maj pomníky i z armádních aut.“
„Jo, na to jsem se ptal i kamaráda Bulhara. A ten mi řekl, že když prostě dřív přestalo něco fungovat, udělali z toho pomník. První sovětský tank, který přejel hranice, se hned za hranicí rozbil. Co s tím, když to nefunguje? Udělají z toho památník. Třeba na osvobození. Nebo na bulharsko-sovětské přátelství. Co je, nefunguje to? Památník!“ vysvětlil mi.
Za dlouhou dobu působení sovětské armády a vlastně i té bulharské se rozbila velká spousta věcí – tanky, letadla, obrněné transportéry. Občas zmizela nějaká ta munice. A občas, když už měla vesnice tu smůlu, že se tam ani v okolí armádě nic nerozbilo, jistě někdo z obyvatel našel doma nebo za plotem něco nepojízdného. Třeba parní lokomotivu nebo parní válec. A pak už, když to na ten podstavec dostali, osázeli místo lavičkami a stolečky, opředli ještě místo nějakou velmi povzbuzující historkou. V každé bulharské vesnici, městě nebo osadě tak dnes mají minimálně kolo od traktoru, který ale zahnal Turka, fašistu, Srba nebo kapitalistu.
