„V sobotu máme domluvenou Lukovou, nechceš jet taky?“ přišla mi na messanger nabídka od kamaráda.
„Tak jo,“ odpověděla jsem záhy. Vlastně nebylo moc nad čím přemýšlet. Už dlouho jsem se tam chtěla vrátit. Jenže mezi lidmi, co znám, už není nikdo, kdo by tam nebyl. Takže teď, když jsem na víkend navíc žádný program kromě válení se a čtení Valhaly neměla, jsem chytla příležitost za pačesy.
Kostel sv. Jiří, nebo také „kostel duchů“, jsem navštívila skoro před třemi lety. Tehdy ještě tak známý a navštěvovaný nebyl. V mrazivém potemnělém dopoledni jsme tam byli docela sami. Tedy… společnost nám dělal pan správce. Trpělivý milý pán, přicházející s kasičkou na dobrovolné dary pro záchranu kostela.
Stejně jako tenkrát i dnes se objevuje na zahrádce o kus níž s tou samou kasičkou v ruce. Vrzla vrátka. S úsměvem k nám pospíchá, aby odemkl.
„Tak si foťte a já si zatím zaběhnu k sousedovi,“ informuje nás asi po pěti minutách. Už nás zná. Jenže než vůbec stihne odejít, vchází dovnitř starší pár. O místě četli článek a přijeli se podívat. A deset minut po nich přichází dvě paní.
Najednou je nás uvnitř víc, než dost. Kostel zas až tak velký není už tři lidi s foťáky a stativy se těžko koordinují, aby si nestáli v záběru.
„A hlevně je to známý kvůli těm fotografům, co sem takhle jezdí,“ vypráví pán a ukazuje na nás. „Vžilo se to tu jako urbexáckej kostel. Tak sem jezdí lidi z celýho světa. Bylo jich tu už přes deset tisíc. Za víkend se jich tu protočí třeba i stovka.“
„A ty lidi, daj aspoň nějakej dar?“ ptá se paní.
„No daj do kasičky dobrovolně, jako většina lidí, co sem dorazí.“
„No a nějakej velkej dar?“
„To ne.“
Paní pohrdavě zabručí a kroutí hlavou. „A vy to jako fotíte proč?“ ptá se mě docela jedovatě.
„Pro sebe, pro články. Píšu o zajímavých věcech,“ odpovídám.
„Aha,“ odpoví, ale dál je vidět, že naše počínání neschvaluje.
„Teď si představte, že by sem ti fotografové nejezdili. Ani televize, ani média celkově,“ pokračuju, když vidím její reakci.
Správce přitakává: „Jo, nebyly by peníze na střechu, na náves. Ten kostel by chátral dál.“
Je to tak. Popularita, kterou odstartovala instalace výstavy Jakuba Hadravy, a kterou poté dál rozvíjeli urbexeři (přitom první, kdo sem dorazil fotit nebyl Čech, ale Němec) a fotografové z celého světa, pomohla kostel zachránit. Postupně se rekonstruuje (zmizelo lešení podpírající strop, který se podařilo zasvorkovat. Rekonstrukce střechy je na spadnutí). A už nejen ze sbírky. Jenže každá mince má dvě strany. Ve všem dobrém je i něco špatného.
Když všichni náhodní návštěvníci mizí a my máme kostel konečně jen pro sebe, vypráví nám, kdo všechno už do kostela přijel a co se tu vše odehrálo. O Noci kostelů, o mši, o koncertech i o umělcích, co si místo vybrali pro své další projekty. Ne vždy ale k prospěchu místa.
„Dovolili jsme kapele, aby si tu udělala fotky. Nedali do kasy ani korunu, ale udělali si z toho kalendář a prodávaj ho na koncertech za pět set. Ani fotograf o tom nevěděl,“ vypráví o jedné z nepříjemných zkušeností. „O každém focení se radím s farářem, jestli to povolíme.“ Kostel nikdy nebyl odsvěcen a i kdyby, už jen z podstaty a významu místa jsou některá návštěvníky zamýšlená využití opravdu nevhodná.
„Starám se tu o to sám,“ vypráví dál. „Lidem tady se to nelíbí. Takže už jsem prostě na neděli zavřel. Jenže někteří se sem dožadují vstupu, protože jiným jsem to dovolil. Pořád mi někdo píše. Že chtějí o víkendu, večer, brzo ráno. Snažím se to omezit, ale zase nechci být nepříjemný. Takže občas něco povolím, ale to to pak schytám. Hodně mi to ovlivnilo rodinný život.“ Nestěžuje si. Jen je znát, že ho mrzí, že to někteří nejsou schopni pochopit. Kostel není jedinou náplní jeho života. Když se ho ptám, jestli nebojuje třeba i se zloději, k mému překvapení odpovídá: „Se zloději ne. Ale pár lidí se sem už vloupalo. Nic neukradnou, ale když tu prostě nejsem, abych jim otevřel, nebo nenajdeme společný termín, přijdu potom a zjistím, že je vypáčený zámek. Nebo že je vytržený kus mříže. Já chápu, že sem jedou kus světa a že je mrzí, když je nemá dovnitř kdo pustit…“ ALE…
Pokud ten dotyčný vystupuje jako urbexer, tímhle jakýkoliv nárok na takové označení ztrácí. Neodnášej nic než fotky, zanech jen stopy. Neubliž místu, znějí pravidla urbexu. Jenže znáte to. Pravidla jsou jen tak pevná, jak je svědomí každého z nás ochotné je ohýbat. Někteří jsou prostě posedlí. V honbě za fotkami neváhají se někam vloupat… a pak dál na oko prohlašují nedotknutelnost urbexových zásad.
Přijde mi to sprosté a nechutné. Obdivuji pana Koukla, že přes to všechno má s lidmi pořád tu trpělivost. Pořád trpělivě vyjednává o časech a dobách návštěv. Neustále ochotně chodí s tou pokladničkou na dobrovolné vstupné, aby zvědavcům umožnil návštěvu podivuhodně využitého svatého místa. Mile lidem vypráví o historii i současnosti kostela, který už toho tolik zažil. A jak vidno, ani ve chvíli, kdy se může zdát, že už ho čekají jen lepěí časy, stále bude zažívat ponižující vloupávání a snahy o nevhodné chování uvnitř.
Jediný, kdo ho chrání, je jeho dobrovolný správce pan Koukl – skromný strážce kostela duchů.
(Celý můj první článek o kostele duchů z roku 2013 si můžete přečíst zde na stránkách lukova-kostel.cz)
