Často, když koukám třeba na zprávy, nebo poslouchám hovory, co někteří lidé vedou, říkám si, proč jsme považováni za vrchol evoluce.
Podle čeho se posuzovalo, že je člověk nejvyspělejší?
Chodí vzpřímeně – no a? Stejně je v jistých okamžicích nejjistější na všech čtyřech.
Umí mluvit – to jo, ale co z něj občas padá za moudra. Mimochodem, ještě nikdo nevymyslel dekodér zvířecí řeči. Třeba bychom se divili, jak filozofičtí dokážou být delfíni nebo lenochodi (co jiného může mít na práci tvor, co se sotva hýbe, když ne přemýšlení).
Umí ovládat nástroje – šimpanz by to třeba zvládl taky. Když si umí vyrobit brčko, deštník a vidličku.
Dokáže samostatně uvažovat a hodnotit informace, které k němu přicházejí – u většiny populace o něčem takovém silně pochybuji.
Pohřbívá mrtvé – a viděli jste někdy, co dělají se svými mrtvými členy stáda sloni?
Je schopen empatie – a to je bod, který je snad nejspornější.
Jednak mi přijde, že empatii lidé cítí jen výjimečně, popřípadě pouze u někoho.
Vynechám teď myšlenku, že málokteré zvíře je zas naopak schopné cítit a využívat nenávist tolik, jako člověk. Vždycky, když mi někdo vypráví o tom, jak je jen člověk schopen citu, vzpomenu si na jednu smutnou věc, které jsem byla svědkem.
Šla jsem si tak jednou na autobus a všimla si fleku na silnici. Někdo tam srazil zajíce. Když jsem šla kolem, byla z něj vyloženě placka. To se stává. Kolik zvířátek prostě vběhne do cesty nebohého šoféra. Je to smutné, ale stává se.
Nicméně druhý den jsem šla opět na autobus. A co nevidím. U placatého zajíce, který opravdu už ničím nepřipomínal to, čím dříve býval, seděl druhý zajíc a koukal na něj. Seděl u toho šedočernohnědého chlupatého fleku a prostě se na něj jen díval. Jako kdyby ho poznával. Jako kdyby truchlil.
Když jsem byla jen kousek od něj, koukl na mě a odhopkal po stráni do pole. Bylo po pietě.
Jako malá jsem měla hroznou tendenci zachraňovat všechna zvířátka, co v mém okolí byla ohrožena. Z bazénu jsem lovila topící se čmeláky a včelky (dobře, tak ne všechna zvířátka, vosy jsem záměrně přehlížela), ze silnice stěhovala šneky a barevné housenky, co nejjemněji lapala motýly uvízlé ve sklepě, abych je mohla vynést ven.
Jednou u moře smetla vlna motýla. Takového krásného žlutočerného, s nádherně vykrajovanými křídly. Já bych si toho nevšimla, ale mamka mi řekla, že se tam topí. Skočila jsem tedy do vody (možná to nebyl zrovna dobrý nápad, protože jsem minimálně na motýla pořádně šplouchla) a rychle k němu plavala. Nabrala jsem ho na ruku a vynesla po schůdcích ven.
„Co s ním chceš dělat? Asi uschne a stejně umře, když ho dáš na sluníčko,“ řekla mi mamka.
Tak jsem ho dala do potápěčských brýlí a běžela s ním do ohromného krpálu, který na Čiovu vede od pláže k apartmánu, kam jsme onehdá několik let jezdili. Tam jsem motýla položila na květ buganvilie. A pak se vrátila zpátky dolů.
Za nějakou dobu, když jsem zrovna blbla na lehátku ve vodě, přiletěl najednou ke mně ten samý druh motýla, zakroužil mi kolem hlavy a odletěl. „To byl určitě on. Asi děkoval,“ říkala jsem si tenkrát. Ale bylo to tak? Že by i motýl?
Dodnes nevím, jak to bylo. Zda to byl jiný motýl, který prostě jen přilítl, nebo to byl ten motýl, kterého jsem nesla uschnout do stínu na keř. Ale asi si chci myslet to druhé.
Ať mi nikdo netvrdí, že jen člověk je schopen nějakého citu. Ať mi nikdo netvrdí, že jen člověk je schopný milovat, ctít, být vděčný, vzpomínat a truchlit. Obzvlášť v době, kdy se tyhle věci u spousty lidí vytrácí. V době, kdy tím nejdůležitějším v životě většiny lidí jsou oni sami.