Nejsem z toho šťastná. Ale je to tak. Žijeme v demokracii, většina nějak rozhodla a jak by řekl klasik: „můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat.“ Život jde dál, Země se točí, po pátku zase přijde sobota a po neděli pondělí.
Jen si přeju, aby i za pět let jsme žili v zemi, kde můžeme svobodně dýchat, svobodně cestovat, svobodně volit, svobodně pracovat, svobodně podnikat, svobodně vychovávat děti, svobodně je i nemít, svobodně studovat, svobodně věřit, svobodně přemýšlet, svobodně projevovat nesouhlas a svobodně mluvit tak, abychom neomezovali svobodu jiných.
Narodila jsem se do republiky. Do doby, kdy ta naše malá zemička přecházela k demokracii. Chtěla bych v ní žít dál (ač mám ráda nové věci, v tomto ohledu o změnu vůbec nestojím). V zemi ne voličů Zemana, Drahoše, Kalouska, Sobotky nebo Babiše Nebo vlastně ano, v zemi těch všech voličů. V zemi hrdých, tolerantních, šikovných, pracovitých, usměvavých a dobrosrdečných lidí, kteří si mohou zvolit dle svých preferencí a přeci se budou moc sejít na pivo u jednoho stolu. Bez ohledu, zda jsou Pražáci nebo vesničani, Ostraváci nebo žijí v zahraničí. Protože všichni jsme Češi a s touhle zemí nás pojí minimálně jazyk. Ne v zemi, kde buď musím někoho podporovat, nebo někoho nenávidět, ne v zemi, kde musím někoho vítat nebo vyhánět. Ale v zemi, kde se mohu sama rozhodnout podle dostupných relevantních a nezavádějících informací a svých preferencí. Život není černobílý, nefunguje na základě binární opozice, není jen A a B.
Miloš Zeman nebyl mým favoritem voleb. Z mnoha důvodů. Třeba jeho přístupu k veřejnoprávním médiím a urážkám novinářů. Ale vyhrál, a tak je mým prezidentem. Protože je prezidentem České republiky. A já jsem Češka.