Loni v létě jsem se v Praze setkala s Robertem – Angličanem, kterého jsem vlastně před schůzkou neznala. Jen jsme měli společného on-line kamaráda, který cestuje po celém světě a navštěvuje zvláštní místa (nedostavěnou jadernou elektrárnu na Kubě, australské podzemí, památníky v Severní Korei…). Kdysi jsem s ním dělala rozhovor, a protože to byl velice zajímavý člověk, zůstali jsme v kontaktu.
Loni kolem května se mi ozval, že v červenci přijede do Čech jeho kamarád Robert Macfarlane a že by se tam rád setkal s někým, kdo by si s ním popovídal – třeba o Praze a třeba i o urbexu.
„Tak coby ne,“ říkala jsem si. S Robertem jsme se domluvili a setkali – na Staromáku u Orloje, přesně ve čtrnáct hodin. No, dejte si s někým dostaveníčko na turisticky nejrušnějším místě Prahy ve chvíli, kdy se tam všichni ti cizinci sejdou u radnice.
Jako poslední záchranu jsem se podívala v mobilu do emailu, zda nepsal. Nevěděla jsem totiž, ani jak vypadá.
A on napsal – mám brýle, modrý batoh v náručí a stojím u sloupu v podloubí. A skutečně byl tam. Tak jsme se konečně setkali. A byly to úžasné tři hodiny, které jsme spolu strávili chozením po Praze a povídáním.
Mimo to jsem se dozvěděla, že přednáší na Oxfordské univerzitě britskou literaturu a v Británii je docela známý spisovatel. Do Čech přijel, aby udělal rozhovor s Václavem Cílkem.
Povídali jsme si o všem možném. A chtěl, abych mu vyprávěla o České republice. Tak jsem mu říkala různé zajímavosti i o místech, kudy jsme zrovna procházeli. Vyprávěla jsem mu o Češích – že jsou to vlastně ve směs milí a dobrosrdeční lidé. Že je tu poměrně rozšířená korupce a málo efektivní státní správa, ale že mám tu malou zem a lidi v ní ráda.
Shodli jsme se, že má úžasnou historii, krásnou krajinu, Praha je plná úžasné architektury a tak dále.
V posledních dnech přemýšlím, co bych mu řekla teď. Co bych mu napsala.
„Milý Roberte, Vzpomínáš, jak jsme si povídali o České republice? Jak jsem ti povídala o Češích? Zem je to pořád krásná. Pořád máme krásnou přírodu, nádherné historické památky, krásná města i dědiny od východu po západ. Jen lidi se nějak zbláznili. Útočí na sebe, přejí pomalu jeden druhému smrt, zavírali by se a popravovali. Hledají a bojují proti imaginárnímu nepříteli, kterého pořád vytváří osoby, kterým si zvykli naslouchat. Volají po časech, kdy se tu ve velkém zatýkalo, zakazovalo, popravovalo, ničily se životy. Policie tu napadá a trestá obyčejné lidi, kteří se provinili pouhým věšením vlajek, tichým protestem proti nenávisti, odlišnosti. Vítají se tu autokraté z východu. Znovu se tu volá po zakázaní svobodných médií a po zavírání novinářů, kteří se proti tomu postaví. Lidé s hrůzou reagují na tragické události v evropských metropolích a křičí po jakémkoliv řešení, jen aby k nám nedorazili ti, kteří přesně před takovým terorem prchají… a přitom všem nevidí, co se děje uvnitř jejich vlastního státu… že pomalu přestáváme žít ve svobodné zemi.“
Když mi rodiče, prarodiče nebo jiní dospělí vyprávěli, jaké to bylo, když byli oni malí, byla jsem ráda, že to nezažiju. Že ta doba je pryč a nevrátí se. Ale ona se vrací. A spousta lidí dělá vše proto, aby byla zpět a ještě horší.
Žijeme v krásné zemi, kterou mám nesmírně ráda. Mohl by to být ráj na zemi. Kdyby se ale lidi nesnažili proměnit ji v peklo. V peklo, které tu už nejednou bylo, jen na to asi spousta lidí zapomněla.