Egypt: Asuánská noc

IMG_4342Ozvala se druhá střelba (asi pět výstřelů), následovaná ženským jekotem, a celý hotel zhasl. Ticho. Jsou dvě hodiny ráno a hotel konečně utichl. Jen nevím, jestli jsem za to ráda. Přemýšlím, co se asi děje.

„Budeme se držet pod úrovní oken,“ šeptá ke mně mamka, která leží na vedlejší posteli. Obě napínáme uši, jestli něco nezaslechneme.

Zároveň přemýšlím, jestli nemám dát nohy dolů. Po celodenním chození po Asuánu, núbijské vesnici a chrámovém komplexu Philae mě lýtka tak nehorázně bolí, že mám nohy zvednuté a zapřené o stěnu u čela postele. No jo, ale jestli ono by nebylo lepší to prostě vydržet a normálně si lehnout. Mít prostřelená kolena nebo kotníky – nic o co bych stála.

„Docela je to tu divoký, co?“ šeptla po chvilce mamka.

„No, ještě, že za dvě hodiny vstáváme a odjíždíme,“ odpovídám váhavě.

Náhle se rozdrnčí lednička, kterou jsme až doteď považovaly za rozbitou. Zvuk, který by normálně člověk bez poznámky a úvahy přešel, mi na chvíli zastavuje srdce. To bude tím, že je nás v hotelu celkem pět – já, mamka, ještě jedna paní, řidič našeho minibusu a průvodce Ahmed. Tedy ještě před chvílí tu byli hosté oslavy zásnub, ale jejich hlasy a reprodukovaná hlasitá muzika se střelbou a ženským výkřikem utichly.

Ozývá se další střelba. Tentokrát už ale ne z dvora hotelu, nýbrž odněkud zvenčí. Možná jsou útočníci na odchodu.

S napnutýma ušima, hlavou obrácenou k závěsům zakrývajícím okno do dvora a intuitivní snahou zadržovat dech nakonec vyčerpáním usínám.

Velmi brzy ráno se tak nějak pomalu scházíme v recepci. Paní, která s námi cestuje a na noc obývala pokoj vedle nás, o ničem neví. Vyprávíme jí o arabské diskotéce v sále nad restaurací a také o střelbě. Kouká na nás jak z jara.

„Když já jsem padla do postele a dál nic nevím. Jsem byla tak vyřízená, že jsem usnula,“ říká udiveně a kroutí při tom hlavou.

Šťastná to dáma. Takové spaní bych také chtěla – aspoň tu noc.

Najednou k nám přichází průvodce Ahmed. Nohy střídá spíš setrvačností, mne si oko a stěží se vyhýbá křesílkům, která mu stojí v cestě. Vypadá to, že je ještě v polospánku. „Jak jste si odpočali?“ ptá se krásnou češtinou, přestože v Čechách nikdy nebyl, a usmívá se.

Paní souhlasně přikyvuje a přitom kouká na nás. Neví, co má říct. Zda se pochlubit tím, že možná zaspala masakr, nebo soucitně držet basu s námi.

„Vůbec!“ odpovídám. Pravda, trochu lžu. Asi hodinu jsem spala.

„Byl tu hluk, že?“ Ahmedův provinilý výraz je naprosto odzbrojující. Mám chuť ho pohladit po tváři a říct mu, že je šmudla, a že on přeci za nic nemůže. Evidentně celé noční veselí i jeho prazvláštní konec zaznamenal stejně jako my.

Nakonec přikývneme. Jen paní spolucestovatelka je evidentně v rozpacích, neb všechno zaspala a neví, o čem je řeč. Proto nakonec zvolí pohled do země a dělá, že tam vlastně není.

Najednou se otevřou dveře k recepci a dovnitř vstoupí pán v uniformě. Mám podezření, že to on je za noční střelbou. Páni recepční se s ním vítají jak s drahým přítelem.

„To je tatínek nevěsty,“ poznamenává Ahmed. Když se o chvíli později dozvídáme, že ten podivný ženský jekot, který jsme po střelbě v noci slyšely, je dost obvyklý a že je něco jako u nás potlesk, je záhada vyřešena.

Hold v každé zemi se slaví jinak. Někde se notně popíjí a někde střílí do vzduchu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *