Co dokáže malá zpěvačka aneb cesta linkou 188

Ty veselé nebo zajímavé věci člověk často zažije na cestách. Nemyslím teď poznávání cizích krajů a lidí, ale obyčejnou dopravu, nejlépe hromadného typu. Třeba takové vlaky jsou na zážitky a dech beroucí setkávání ideální. Ale i pokud vám nezbývá čas na nic, než cesty do práce a z práce, nemusíte smutnit.

Jela jsem tak linkou 188 ze Strašnic domů. Venku už byla tma, přestože sotva bylo více, jak šest hodin. Podzim už holt takový bývá. A jak velká část Prahy migrovala z kanceláří také domů, na silnicích to houstlo.

I v autobuse to houstlo. Lidí vystupovalo čím dál míň a nastupovalo jich naopak víc a víc. A nastoupila i mladá maminka s asi čtyřletou blonďatou holčičkou. Usadily se na zrovna uvolněné dvojsedadlo. Tedy, maminka nejdřív vysadila holčičku a pak si sedla vedle. A holčička spustila: „Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mí.“ Na chvíli se odmlčela a zase se rozezpívala: „Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mí.“

A protože zjevně neznala písničku dál, dala se do refrénu znovu. Tak jí mamka předzpívala: „Když já jim dám ovsa, oni skáčou hopsa.“

Tak holčička nadšeně a pěkně nahlas spustila: „Když já jim dám hopsa, oni skáčou hopsa.“

„Ovsa,“ opravila ji.

„Co jim dám?“ zeptala se malá plavovláska.

„Ovsa.“

„Co to je?“

„To je takový papání pro koníky,“ vysvětlila mamimka.

„Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mí. Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mí. Když já jim dám ovsa, oni skáčou ovsa,“ dozpívala a podívala se na maminku.

„Ale skáčou hopsa,“ opravila ji zas.

A holčička se do toho dala znovu.

Krásný bylo se v tu chvíli podívat po lidech kolem. Stála jsem na místě, kde normálně parkují kočárky, takže jsem měla vcelku výhodnou pozorovací pozici. Paní sedící proti směru jízdy natahovala krk, aby přes stojícího mladíka zahlédla malou zpěvačku, která spolehlivě přehlučela zvuk motoru, a přitom se usmívala. Naproti mně sedící jiná paní měla na holčičku nikým nezhoršený výhled a tak se jen culila a občas se jí ústa pohnula, jak si potají zpívala také. A nejblíže mně sedící starší pán s prošedivělým knírem a šálou kolem krku přesně v rytmu písničky pokyvoval hlavou a poklepával si holí.

A holčička zpívala dál a dál, pořád to samé dokola a její zpěv sváděl k pokukování a nenápadnému prozpěvování další a další lidi.

Až pak její maminka seznala, že je možná na čase přidat další část. „Kdy já jim dám jetele, oni skáčou vesele.“

„Když já jim dám jetele, oni skáčou… co skáčou?“ obrátila se na maminku.

„Vesele!“

„Aha, vesele.“

V tom se otevřely dveře autobusu, maminka holčičku popadla a vyšly obě ven. Bylo po vystoupení. Většina těch, kteří si to celé poslechli a nějak se notování dětské písničky i zúčastnili, se po sobě navzájem podívali a byl konec.

O dvě zastávky dál jsem vystoupila i já. Holčičku ani nikoho z těch lidí jsem od té doby neviděla. Ale stejně bylo to pozdní odpoledne prima s nimi cestovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *