Lidi na sebe hrozně nadávají. A když se podíváte na některé druhy televizních zpráv, vyslechnete si něčí myšlenky či výroky a projedete třeba i statusy určitých lidí na sociálních sítích, napadne vás, že lidstvo prostě musí vymřít.
K takové myšlence docházím poměrně často. A v době před Vánocemi 2014 to bylo čím dál častěji. Měla jsem v té době poměrně štěstí na setkání s lidmi, jejichž největším zážitkem bylo ožrat se někde do němoty, fotit si každé jídlo, které pozřeli (následně samozřejmě), fotit se před zrcadlem, plačících kvůli slavným osobnostem ze světa šoubyznysu.
Ve vísce máme malinký kostelík, většinu roku uzavřený. Otvírá se jen jednou měsíčně na bohoslužby. Uvnitř je pár lavic, skromný oltář, plíseň na vlhkých zdech a maličké šlapací varhany, u kterých šlapání měchu spolehlivě přehlučí hlas píšťal.
Tenhle kostelík se každoročně otevírá i na svatého Štěpána, na hodinový smyčcový koncert, na který se rok co rok schází stejní lidé.
Ve vsi jsme tehdá bydleli už pátým rokem a já se teprve poprvé šla na koncert podívat.
Člověka až zarazí, jak krásně smyčce v tom malém domečku Páně zní. Většinu koncertu vyplňovaly známé symfonie z vážné hudby – Mozart, Vivaldi…
Skoro ke konci zasedla jedna z hudebnic k varhanám a začala hrát kousky známých koled. Člověk je slýchal ze všech stran už měsíc předem a řekl by, že jich má plné zuby, ale v tu chvíli to najednou bylo jiné.
Přes hlas píšťal a zvuk sešlapovaného měchu se ozvalo něco dalšího. Někdo si pobroukával melodii – pán sedící přes uličku. A zanedlouho se k němu přidala jeho paní. Pak začal pán otvírat ústa – zpíval i slova. A ten nápad se začal kostelem pomalu ale jasné šířit jako lavina.
A nejednou zpíval celý kostelík, včetně těch, kteří se nejprve zdráhali. Tu malou chladnou místnost několik staletí starou naplnil sborový zpěv. Bylo v něm tolik odlišnosti a přitom byl jednotný, silný, klidný, plný radosti a nadšení.
Je těžké něco takového popsat. Je těžké něco takového vůbec pojmenovat. Ale když vám něco vhrkne slzy do očí, nepotřebuje to slova.
V tu chvíli všichni ti odlišní lidé zpívali spolu a byla v tom ohromná síla a energie. V ten okamžik mi došlo, že dokud jsou schopní společně zpívat, není lidstvo tak špatné a zavrženíhodné.
Stalo se to poprvé. Nikdy předtím se při koncertě nezpívalo, jak jsem se pak dozvěděla. A byla jsem ráda, že jsem u toho mohla být. Došlo mi totiž, že to, co se zpívá v jedné známé české písničce, je skutečně pravda. Dokud se zpívá, ještě se neumřelo…
Dokud se zpívá, ještě je dobře.