Estonsko: O tallinnských sklepech a Haškovi

Zrovna přestávalo pršet. Ale i když bylo sotva pět hodin, na celé město padlo šero, jako by se každou chvílí mělo začít stmívat.

„Odkud jste?“ zeptal se nás starší muž a potáhl z cigarety.

„Suomi,“ odpověděl postarší pár.

Já stála kousek stranou a snažila se vyfotit kamenný dvorek. Dala jsem obličej od hledáčku a všimla si, že pán se koukal na mě. „Czech Republic,“ odpověděla jsem.

Pán koukl na pár, pak zas na mě a řekl: „Je zavřeno,“ a ukázal na osvětlený vchod do sklepa, o kterém ještě před chvílí lámanou angličtinou prohlásil, že je to nejkrásnější sklep v celém Estonsku. Pár trochu neochotně odešel. Pán s cigaretou tak využil příležitost a už polsko-rusko-ukrajinsky se mi snažil vysvětlit, že je tam jeho ateliér a že zná Českou republiku, jen tam nikdy nebyl a neumí česky.

Chvíli jsem se s ním snažila stejně složitě konverzovat, protože kromě angličtiny mi k ničemu byly i moje chabá němčina a ještě chabější francouzština. A najednou jsem dostala otázku, kterou jsem si přeložila asi jako: „Chceš se tam podívat?“

Nevím, proč jsem řekla, že mám sklepy ráda. Ráda je vážně mám. Ale vykládejte takové věci neznámým starším mužům s cigaretou, zvlášť když suomi duo zmizelo kdesi.

Než jsem se nadála, pán mě držel za ruku a vedl po schodech někam do toho nejkrásnějšího sklepa v celém Estonsku. V tu chvíli prý lidé často myslí na takové věci jako útěk, sebeobrana, tísňové volání, křik, hledání těžkých předmětů. Vím jistě, že mě v tu chvíli napadla jediná myšlenka: „Tyjo, hezký schody!“

Po natáčení v bývalém vězení Patarei na pobřeží a procházce po opuštěné a značně zchátralé Linnahall jsem se vydala na prohlídku města. Výhodou Tallinnu, nebo možná podzimního Tallinu je fakt, že v něm není moc turistů. A tak i hlavní ulice skoro zely prázdnotou. Což potom ty úplně zastrčené průchody mezi dvorky, všelijaké zkratky a dvorky samotné. A tak jsem narazila na otevřenou masivní dřevěnou bránu, za kterou na mě pomrkávala přímo fotogenická scenérie – kamenná zeď, schody a stromy. Vypadalo to jako výjev z nějaké knížky, třeba Sherlocka Holmese nebo Doriana Graye. Ale bylo to Estonsko. Netušila jsem, že jedna fotka tohohle dvorku bude mít takové následky. I když jsem ještě nevěděla jaké.

Takže jsem se nechala táhnout do sklepa, ještě tak pár vteřin obdivovala schody a pak mi došlo, že tam asi nechci být, jen jsem nevěděla, jak to polsko-rusko-ukrajinsky vysvětlit.

„To je moje dílna,“ asi řekl pán a pyšně ukázal na prostory kolem.

Páni, byl to opravdu nádherný sklep – kamenné stěny, klenuté cihlové stropy, všude možně různě rozmístěné police, stolky a regály s obrazy, dřevěnými ikonami a soškami. Pán byl malíř a kreslíř. Kam oko dohlédlo a neztratilo obraz v přítmí, byla vystavená jeho práce.

„Klidně si to tu prohlížej a můžeš fotit,“ řekl. Opět asi.

„Ale tady máte no-photo,“ odpověděla jsem a ukázala na cedulku.

„Ty můžeš, jen tam vzadu tu místnost ne.“ A ukázal k rámu bez dveří na druhém konci hlavních místností. Jak jsem později zjistila, měl tam vlastní kapličku, nebo oltář se svatými obrázky. Jo, na chvíli mě napadlo, že možná budu rituální oběť, ale na to, aby mě zamordoval, jsme už asi prohodili moc slov. Nebo jsem v to aspoň doufala.

„Máte krásný krb,“ poznamenala jsem při pohledu na mohutné ohniště u jedné ze stěn.

Pána jsem tím očividně potěšila. Naznačil, ať počkám a začal připravovat polínka a třísky na oheň. Když prý chvíli vydržím, rozhoří se to. A hned stočil nit krkolomného rozhovoru k té České republice a proč ji má vlastně rád. Stoupl si do rohu a roztáhl velký vojenský prapor s nápisy v azbuce. „Já sloužil vojnu tam, co byl Hašek.“

„Aha,“ odpověděla jsem a vyloudila úsměv. Jako co já s tím.

„Já znám Haška, Znáš ty Haška?“

„Spisovatele znám.“

„On napsal knihu o vojákovi.“

„Jo vím, Dobrý voják Švejk.“ A dodala jsem anglický překlad.

„Ne Švejk, Hašek,“ poznamenal zaskočeně pán. Tak jsme si chvíli snažili tou smíchanou hatmatilkou vysvětlit, že to oba chápeme a kdo že byl Hašek a kdo Švejk.

A takhle jsme se dohadovali, dokud se oheň v krbu skutečně nerozhořel a do ateliéru se nevkradl další pár. Chvíli jen tak pokoukával kolem a občas něco prohodil.

Byl čas, abych šla. Poděkovala jsem pánovi už bez cigarety a zamířila ke schodům. Vyprovodil mě. „Já tě mám rád. Mám rád Českou republiku. Tak si na mě občas vzpomeň,“ řekl na rozloučenou. A mě v tu chvíli bylo vážně líto, že jsem si nejdřív myslela, že mě chce v tom sklepě zamordovat. „Vždyť bys mohla být moje dcera,“ dodal a usmál se. Na rozloučenou jsme se objali a já utíkala dál. Třeba kdyby poznal, že jsem přestala být ostražitá, a s tím mordem si to rozmyslel.

Ale ne, vlastně to bylo hrozně fajn a nečekané setkání.

Jen je vtipný, že čím jsem starší, tím víc potkávám lidí, kteří na uvítanou nebo rozloučenou nepodávají ruce, ale objímají. Pak že k sobě lidi nemají blízko.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *