eSwatini: Jak jsme ztroskotali a rozesmáli kumbi

Pokud se člověk zrovna někam nemůže dostat pěšky úplně, musí využít nějaké to přibližovadlo. Chtě, nechtě. I když ho to může stát spoustu času. Tedy ani ne tak cesta jím, ale čekání na něj.

Chtěli jsme k vodopádům Phophonyane na severu eSwatini. Je to nějakých 65 kilometrů. Hračka, máte-li auto. Ale trošku peklo, když ho nemáte.

Věděli jsme, že potřebujeme stihnout autobus, který do nejbližšího města u vodopádů jede. Vstali jsme dřív než obvykle, dokonce i chytli brzké kumbi a na taxi ranku se jali shánět potřebný dopravní prostředek. Řidiči nás hned odkázali na jeden ze dvou velkých autobusů na druhé straně plácku.

Něco vám povím. To, že autobusu běží motor, neznamená, že každou chvíli odjede.

Byli jsme první, kdo do něj nastoupili. A dlouho jsme byli taky jediní. Po půlhodině jsme doufali, že řidič nečeká, až se naplní celý. Po pětačtyřiceti minutách nás vyhnali, abychom si přesedli do jiného nastartovaného autobusu – mnohem zaprášenějšího ovšem se záclonkami. Po padesáti minutách autobus vyjel, ujel asi pět metrů a zacouval zpět.

Trvalo to skoro hodinu a půl, než jsme skutečně vyjeli. Tou dobou už jsme s Tomem začali zvažovat náhradní program (který by zřejmě sestával z brunche, protože bychom na nic lepšího nepřišli). Věděli jsme, že v Africe nesmíme na nic a nikoho spěchat a už vůbec ne na řidiče a jejich rozpadající se stroje. Ale přeci jen strávit celý den v autobusu na přímém sluníčku a vidět vlastně jen několik různých dam, snažících se prodávat žvýkačky a telefonní karty, to není úplně to, co bychom chtěli asi 11 tisíc kilometrů od domova dělat.

A pak jsme vyjeli – krásnou eswatinskou krajinou – a cestou nabírali další a další lidi, až nás byl nakonec opravdu plný autobus. Asi o dvě hodiny později nás vyplivl v Piggs Peak. Potřebovali jsme se dostat na první bod výletu – na vyhlídku u přehrady Paguga.

Dostat se tam není rozhodně tak těžké jako dostat se zpět. Jakési kumbi v celkem ucházejícím stavu nás tam vzalo. Ale místo nás úplně nenadchlo. Výhled asi jako z kempu na Živohošti jen s palmami a čímsi hořícím a doutnajícím v dáli. A obsluha v restauraci, kde jsme si chtěli dát aspoň pití, neuvěřitelně nešťastná, že jim někdo přišel.

Potom ale začala ta zábava – lovení kumbi tam, kde skoro nejezdí. Pomalu jsme stoupali od přehrady do šíleného kopce a neustále se ohlíželi, jestli už se k nám aspoň něco neblíží. Neblížilo. Jako kdyby už všichni projeli ještě v době, kdy jsme mámili kolu z nesmírně neochotné číšnice na vyhlídce.

„Musíte si stoupnout sem,“ vyzval nás muž v kostkované košili, plátěných kalhotách a černé bekovce. „Tady v té zatáčce vždycky zastaví,“ dovysvětlil a připojil se k nám. Všichni jsme se přemístili do stínu s výhledem na všechny strany silnice.

„To je fajn, že cestujete jako my,“ řekl při klasickém rozhovoru, který se nesl na téma: já a Tom skutečně nejsme pár; Česká republika a fotbal (v tom okamžiku jsem se stala amatérským geologem a zkoumala šutry ve škarpě, protože Tom a čekající pán si dobře rozuměli a dávno se přesunuli do podrobností, o kterých jsem neměla kapacitu ani přemýšlet).

„A vy jedete kam?“ zeptali jsme se.

„Já jsem člen školní rady. A škola bude kupovat nový počítač, tak se jako rada musíme sejít a schválit to. Proto jsem vyrazil dřív, abych to stihl.“

Afričan, který vyrazí dřív, aby byl někde včas. To pro mě byla úplná novina. Všechno je jednou poprvé.

Po asi čtyřiceti minutách čekání se přihrkalo cosi. Jelo to velmi pomalu, zato hlučně. Ano, i taková kumbi v eSwatini jsou. Dodávka byla značně prorezlá a sežraná, s asi tak polovinou koňských sil v motoru, který se pokoušel utáhnout plnou nálož uvnitř plus zbytek těch mrtvých koní.

První úspěch byl, že jsme se dovnitř vešli. Druhý úspěch znamenal, že jsme se i rozjeli. A tím výčet úspěchů skončil. Jak jsme stoupali výš a výš, odcházely nám jednotlivé převody. Naši spolucestující pomalu utichali. Pak utichlo i rádio a nakonec i motor.

A tak jsme ztroskotali – na souši, na kopci, na kraji eSwatini. A kolem nebylo nikoho, kdo by nám pomohl.

Všichni jsme vystoupili a způsobně se postavili na krajnici totálně aut prosté silnice a čučeli na krávu na protějším kraji, která čučela na nás. Řidič popadl výstražný trojúhelník, kterému chyběly jeden a půl strany a dal se na řešení dopravní situace. Po asi dvaceti minutách, když mu došlo, že sám už dodávku nevzkřísí, začal nám domlouvat náhradní dopravu.

A všichni byli pořád v klidu. Kochali se střídavě pohledem na řidiče pobíhajícího kolem kumbi a o poznání méně napínavou scenérii přehrady a okolních hor.

„Vše je na dobré cestě, za chvíli přijede nové kumbi,“ uklidňoval nás člen školní rady. Ale nebylo to třeba. I my byli klidní. Slunce ještě pořád bylo dost vysoko. I když už jsme oproti původnímu plánu měli spoustu hodin zpoždění.

Jen ta jeho časová rezerva do schůze už se jaksi vytratila.

„Ale vy přijdete pozdě,“ řekl Tom.

„To je jedno. Tam všichni chodí pozdě. A dokud nepřijdu, nezačnou,“ usmál se.

Vše tedy bylo, jak má v Africe být.

Po hodině u nás skutečně zastavil další vůz. A vešla se nás tam jen část, ovšem včetně mě, Toma, člena školní rady a paní s miminkem v šátku na zádech.

Dojeli jsme zpět do Piggs Peak, chytli další kumbi směrem k vodopádům a vydali se na druhou část výletu. Už jen to, že jsme byli jediní bílí v dodávce, a možná i úplně první živí bílí pro zbytek osazenstva, z nás dělalo docela vítanou atrakci. Což potom, když jsme se pokusili zapadnout a použili místní mluvu.

„Steš!“ řekl nahlas a důrazně Tom, aby eswatinským způsobem zastavil a my mohli vystoupit.

Zbylí pasažéři se po sobě podívali a začali se smát.

To je celkem běžná reakce. Nicméně účel to splnilo. Uprostřed ničeho nám vznikla dočasná zastávka. Vysoukali jsme se ven, zaplatili a dali se po svých směrem k přírodní rezervaci.

Jak už bylo naší tradicí, dostali jsme se tam asi tak dvě hodiny před zavíračkou. Takže jsme stezku k vodopádům víceméně prolétli. Nemohli jsme pokračovat ani dál po toku řeky už v údolí (beztak tam určitě byli krokodýli, všude byli vždycky krokodýli). Na žádném místě jsme se nemohli zdržet ani nijak extra dlouho. A když jsme se vyškrábali rekordním tempem zpět nahoru na vrch vodopádů a tedy i k recepci, měli jsme oba jazyk u kotníků a oblečení na nás se dalo ždímat. Ale i tak to byla paráda.

Pak už to byla jen nuda a šeď – dlouhá cesta k silnici, úspěšné chytání další dodávky a cesta zpět do Mbabane, kde jsme zapadli do pizzerie, abychom si dali dvě pizzy za cenu jedné. Tom má totiž neuvěřitelný talent na vyhledávání akcí a tím pádem úsporného stravování.