eSwatini: Mlilwane a chlapec, co bydlí za mostem

Většina ghanských příběhů začínala tím, že jsme někam jeli. Většina jihoafrických zase tím, že jsme někam šli.

Neměli jsme auto, takže jsme se všude táhli hromadnou dopravou. A kde nebyla, nezbývalo nám, než pochodovat pěkně po svých.

I do Mlilwane jsme šli toho dne po svých. K přírodní rezervaci sice vede nádherná nová silnice, kumbi-dodávky hromadné přepravy k němu ale nezabloudí. Vystoupili jsme tak s Tomem v Lobambě, obešli králův „palác“ (shluk několika ošklivých nových domů za vysokou zdí s desítkami kamer a vojáky okolo) a vyrazili cestou necestou pár kilometrů k rezervaci.

Přešli jsme (asi) louku, řeku, vesnici, napojili se na prašnou cestu, pak na onu silnici, až jsme dorazili k otevřené bráně, za níž se Mlilwane rozprostírá. A za celou dobu jsme nepotkali jediné auto.

Mlilwane není velký park. Pokud chcete vidět lvy, slony a žirafy, tady je nenajdete. Pokud se ale po nekonečných savanách chcete projet na kole nebo projít pěšky a přitom se kochat výhledem na hory a počítat v dáli ve vysoké trávě množství parůžků polehávajících antilop, je to to pravé místo. Žádná masová turistika, žádné odírání z kůže. Jen celkem rozumně nastavené ceny, milí lidé, fajn restaurace a pak ticho a malebnost svazijské krajiny. Jediné, co vás uvrtne zpět do reality ještě před výchozím bodem na jakoukoliv trasu, ať už pěší nebo cyklo nebo 4×4, je podivný ostnatý památník. Na dřevěnou konstrukci u cesty totiž správci parku navlékli část z dvaceti tisíc pytláckých pastí, které našli v parcích Hlane a Mlilwane mezi lety 1960 a 1970. To je víc pastí, než kolik žije divokých koptníků v celém eSwatini.

Děsivá bilance.

Nicméně vzhledem k malým rozlohám parku se asi strážcům daří ten přírodní poklad celkem úspěšně bránit. Asi k tomu přispívá i fakt, že v případě chycení při nedovoleném pobytu v rezervaci hrozí provinilcům závratné pokuty a tresty.

My byli legálně. Zaplatili jsme si pěší track po kopečcích s výhledem na další pěkné kopečky a domluvili se s rangery, že sejdeme v určitém bodě z cesty a zkrátíme si pochod jinak nepřístupnou stezkou. Holt jsme potřebovali dojít na další kumbi několik kilometrů daleko – když nemáte auto, musíte si sakra hledět toho, abyste někde neuvízli po setmění. Ne, nic vám tu nehrozí, ale kumbíci za tmy nejezdí.

Nemá cenu popisovat všechnu tu krásu podél cesty. Asi to ani popsat nedokážu – viz fotky dole. Když jsme ale vyšli z parku a vydali se někam směrem k předměstí Manzini, nastal zásadní problém. Údajně tam měla vést cesta, která v reálu v té rozkošné hornaté zemičce jaksi chyběla. Už se nám mockrát stalo, že jsme šli po cestě, která nebyla na mapách. Ale aby Google viděl cestu a my ne, to bylo asi prvně.

Poněkud zmateně jsme hledali odbočku a našli jen jakousi prašnou stezku, která navíc po chvíli končila.

„Hledáte něco?“ zeptal se nás malý klučina ve školní uniformě, co se zrovna vracel s roztahaným hloučkem dalších dětí ze školy.

„Potřebujeme na kumbi.“

„Aha, kumbi,“ přitakal a řekl něco v siSwati kamarádům, kteří se rozchechtali.

„Dostaneme se tam tudy?“ zeptal se Tom a ukázal někam neurčitě před nás, kde obzor mizel za kopcem a lesem. Smích jsme ignorovali. Taková reakce okolí se nám stávala často.

„Jojo. Já vám to ukážu,“ řekl chlapec a připojil se k nám. Přizpůsobil se tempu našich dlouhých bělošských kroků (jakože rychlé tempo) a stal se naším průvodcem.

Mysleli jsme, že půjdeme pár desítek minut. Staly se z toho hodiny. Nevím přesně kolik. V Africe je konkrétní čas celkem fuk. Důležité je, kde je slunce. A tak jsme šli a on nám vyprávěl o škole, o rodině, o kamarádech, dokonce nám zazpíval. Devítiletý kluk, co si dvou mlungu nemusel vůbec všímat.

A najednou se nás zeptal: „Umíte chodit přes most?“

Tak jistě že ano. Co si o nás ten capart myslí? Jakože Evropani neumí chodit po mostě?

Jak jsme záhy zjistili, dost možná neumí… chodit po eswatinském mostě.

„Tak proto se ptal,“ prohodil jeden z nás, když jsme stáli u dosti provizorní „lávky“ přes řeku, sestávající z dvou trubek asi dva metry nad hladinou, na kterých bylo sem tam položené nerovné a kynklavé prkýnko.

„Teď je to dobrý. Je sucho, tak jsou krokodýli zalezlí. Ale když prší, tak mám vždycky strach, že mě sežerou,“ řekl klučík naprosto nevině a vyrazil na most jako první.

Koukli jsme se s Tomem na sebe, ale ani jeden jsme nic neřekli. Spíš jsme se tak mlčky dohadovali, kdo půjde dál. Šla jsem já. Čistě ze sobeckých důvodů. Kluka to uneslo. Nevěděla jsem, jak dlouho ta konstrukce ještě vydrží stát. A ne, nechtěla jsem popřípadě jít přes řeku kolem krokodýla.

Lávka nás udržela všechny tři. A my zas udrželi rovnováhu. Takže jsme mohli pokračovat dál.

„Támhle bydlím,“ ukázal chlapeček na nenápadný, ale hezký domek o kousek dál. Když jsme ho míjeli, odpojil se od nás. Mysleli jsme, že tím náš průvodce ukončil svou službu. Jenže on nás ujistil, ať počkáme. A skutečně byl asi za dvě minuty zpět. Už ale bez tašky do školy. Rozhodl se totiž, že nás doprovodí. Měli jsme za sebou asi tři kilometry. Zbývalo tak šest, možná víc. Šel s námi, i když to vážně neměl po cestě.

Vedl nás stezkami, které bychom sami vážně nenašli. Potkával přitom spoustu svých známých, kamarádů a příbuzných, kteří se evidentně dost bavili tím, s kým se to přes ten kraj táhne.

Teď si určitě říkáte – a co za to chtěl? Jasně, že něco chtěl. Svěřil se nám, že by si rád koupil nové kalhoty do školy. Ale víc o penězích nebo odměně ani nepípnul.

Za nějaký čas jsme skutečně uslyšeli šum kol na asfaltu a hlasy motorů. Došli jsme k tepně, hurá. Postavil nás na kraj silnice, abychom byli v požadovaném směru a počkal s námi na kumbík. Ten byl u nás raz dva. Skoro jsme se s naším malým hrdinou nestihli ani rozloučit. Ale něco na cestu jsme mu dali. Jediný, čeho vážně doteď lituju, je, že ani nevíme, jak se vlastně jmenoval. My se ho na jméno neptali, on nás taky ne. Ale víme, že má tři ségry, dva bráchy a žijí jen s mámou. Že ho baví matika a hudebka, má rád zvířata a těšil se na svátek Bushfire.

Kumbík nás unášel rychle k taxi rank, na kterém jsme mohli chytnout jiné kumbi do Mbabane. A náš průvodce šel zpátky domů – těch šest kilometrů, možná víc.

eSwatinci jsou stejně skvělí, jako jejich země.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *