eSwatini: Ti, co všude chodí pěšky a Sheba’s Breasts

Jet někam mimo sezónu zvyšuje pravděpodobnost, že budete někde nezaměnitelný, nepřehlédnutelný, zkrátka zapamatovatelný. Jestliže se budete pohybovat po tak malém městě, jako je Mbabane, zvyšujete tu pravděpodobnost dvojnásob. A pokud navíc budete pořád chodit pěšky, stanete se skoro legendou. Nejdřív si vás budou všichni překvapeně prohlížet. Když vstřebají prvotní šok, začnou se uculovat. A pak vás přijmou tak nějak za své.

Běloši a nemají auto!

A tak se z nás stali ti, co všude chodí pěšky.

Ale jak k tomu vlastně došlo?

Asi třetí den v eSwatini (dříve Svazijsku) jsme si skutečně mákli. Ráno nás jako vždy vzbudily husy bydlící pod domečkem naší milované paní domácí a náhradní mamky Phili. Phili je učitelka milující snad všechny živé bytosti na světě. Nemyslím, že jsem kdy poznala láskyplnějšího člověka. Nicméně, každé ráno vstávala před svítáním, aby nakrmila zvířata, včetně těch uřvaných hus, co kempí přímo pod tehdy naší (ale vlastně Phili) ložnicí. Probuzení číslo jedna. Asi o hoďku později Phili potřebovala odjet do práce. Následoval husí budíček číslo dva.

Když se rozplynula ranní eswatinská mlha, vstali jsme už i my (tou dobou jsme měli snad ten nejkrásnější výhled z ložnice, koupelny, kuchyně a terasy na celým celičkým světě). Když sluníčko začalo hřát, šli jsme chytat kumbi.

Zastavilo, nabralo nás a s vypětím všech sil nás vyvezlo na kopec, aby se s námi následně spustilo do centra. Mbabane je v docela členitém terénu a svěřit se do rukou některých řidičů a plechů jejich vozů je občas sázka v loterii. Ale asi všechno lepší, než trotro v Ghaně.

Po chvilce jsme na taxi ranku našli ten správný spoj, který nás vyplivnul u Lobamby (ale jiné, než té královské). Došli jsme do Lidwala Backpackers Lodge, odkud se dá dostat na vršek Sheba’s Breast. Zaplatili za výstup a vydali se nahoru. A víte co? Zespod to vypadalo o dost jednodušeji.

Cesta začínala skoro až idylicky v lesíku. Člověk šel hezky ve stínu, sem tam musel vylézt po nějakém zvláštně ukotveném žebříku nad kaskádu říčky nebo přehopkat vysoké kameny bez jištění. Pak ale lesík zmizel a my se na dobrých patnáct minut poprvé ocitly na oranžovo-rudém prudkém svahu, který jen místy porůstala suchá tráva nebo tlustolistá rostlina.

Sem tam jsme zachytili značení cesty v podobě bílého otisku chodidla (spíš chodidýlka) na nějakém oklouzaném kamenu. A pak jsme dostali na výběr. Cesta se totiž rozbíhala dvěma směry. Jeden pokračoval v úmorném stoupání na sluníčku, druhý se skryl do lesa. Zdál se snazší, ale delší. I tak jsme ho zvolili. Možná asi jako úplně první po nějaké době. Nedovedu si představit, že by po našem průchodu v těch místech zbyla ještě nějaká pavučina. Vymetli jsme všechny. A krom toho, že byla cesta delší, byla i mnohem víc na nic. Co jsme v jednu chvíli nastoupali, to jsme zase záhy ztratili. Člověk ještě pořád musel hlídat všemožné větve, kmeny a skryté kořeny.

Když jsme z lesíku vyšli, nebyli jsme o nic moc výš, než když jsme do něj vstupovali. No což, ponaučení pro příště.

A pak to začalo. Čekal asi třičtvrtěhodinový prudký napůl výstup a napůl výlez improvizovanou cestou po něčem, co se s každým dalším metrem víc a víc měnilo ve skálu. Pořád tam bylo něco jako stezka, nebo spíš pěšinka. Vyšlapané cosi o šířce dvou vedle sebe umístěných chodidel, balancující na úplném (a sypkém) kraji terénního výčnělku, po kterém už byl jen sešup dolů. Ztratit tu balanc se stoprocentně rovnalo dlouhému a hodně rychlému klesání. Ne, asi by to nebyl volný pád. Tedy místy možná ano, ale jinak jsem to viděla spíš na kotrmelce a válení sudů.

Možná to zní děsivě. Ale ve skutečnosti to byla neuvěřitelná zábava. U nás už by byl kolem kovový řetěz a milion popisků, co dělat a nedělat. Tady si člověk prostě musel poradit sám. A chtěl si poradit. Protože se nechtěl rozbít při předčasné cestě dolů. A ty výhledy. Nevím, jak Tom, ale já se chtěla zastavovat snad po každém dalším kroku a kochat se.

A najednou jsme byli u kovové branky, za kterou začínala zóna chráněné přírody. Za ní bylo úplně nejvyšší místo jednoho z vrcholků Sheba’s Breasts (ten druhý leží přes údolí o něco dál). Zvládli jsme to. A byli jsme na jedné ze stříšek toho nádherného království úplně sami. 2 298 metrů nad mořem. Žádní další lidé, jen my, skála, rostlinky a motýli. A neuvěřitelný výhled všude kolem.

Sheba’s Breats, neboli Poprsí Sáby. Útvar je vidět už z Mbabane. Jsou to dvě hory na dvou různých místech, které dohromady připomínají ženská prsa. Ten pohled údajně v 19. století inspiroval spisovatele Henryho Ridera Haggarda k sepsání knihy Doly krále Šalamouna. Královnu ze Sáby zmiňuje už Starý zákon, ale i Nový zákon, Korán nebo třeba etiopské legendy. Přitom dodnes není jisté, jestli panovnice skutečně žila, nebo je jen bájnou postavou.

Ale zpět do eSwatini, kde královna stoprocentně nežila. Chvíli jsme tak stáli na vršku jednoho jejího „ňadra“ a kochali se, než nastal čas vrátit se a pokračovat v programu.

Sejít bylo mnohem horší. Zatímco při stoupání jsme celou dobu měli obličej ve svahu a místy se snažili, abychom si ho o ten svah taky neodřeli, při sestupování se jak známo postupuje ke svahu zády a tudíž tváří do krajiny. Takže jsme měli ten sešup celou dobu tak nějak pořád na očích.

Paradoxem je, že mi to podjelo až na samém konci, skoro na rovince. Zapadla jsem do prachu mezi dva kameny a narazila si ruce, na které jsem si sedla. Ale asi lepší modřiny na dlaních z rovinky, než naražená celá já z kopečka.

Dole jsme si museli dát pivo. Zasloužili jsme si ho. V tu chvíli to nejlepší pivo na světě – Sibebe.

A jen co jsme se trošku zmátořili, vydali jsme se dál. Akorát, když nás míjela skupina asi osmi mladých cestovatelů, která houfně vyrážela na vršek hory. V pohorkách – au.

Nás čekala Mantenga.

Phili říkala, že abychom poznali její zemi, musíme do kulturní vesnice. Tak jsme si vybrali tu, ze které se dalo jít i do přírody – na vodopády. Bohužel kulturní vesnice jsou vždy hodně turistické. A tak jsme se v krásné Mantenze asi poprvé setkali s opravdovými bílými turisty.

Do rezervace jsme dorazili jen chvíli před začátkem ukázky tradičního tance a zpěvu. Vystoupení začínalo akorát, když jsme po dalším asi kilometru došli do jakéhosi centra areálu.

A tam byli. Seděli na plastových židličkách nebo stáli, ale všichni natáčeli a všichni byli bílí jak sýr. Nizozemci, které do vesnice přivezl autobus z hotelu Hilton. Občas se zasmáli nějaké části vystoupení, co jim přišla vtipná. Hodně spolu mluvili, ale hlavně hodně točili – na kamery, foťáky, telefony. A když vystoupení skončilo, naskákali zas do autobusu a odjeli zas na jinou atrakci. A my tam zůstali víceméně sami.

„Jako jediní jste zaplatili celý program. Nechcete si prohlédnout vesnici?“ zeptala se nás milá paní.

Chvíli jsme přemýšleli. Ale nakonec jsme se rozhodli tradiční obydlí a dojít si na ony vodopády. Odpoledne se totiž chýlilo ke konci. A abychom stihli chytnout kumbi na hlavní cestě, potřebovali jsme Mantengu opustit ještě před setměním.

I u vodopádů jsme byli sami. Přestože tam vedla normální cesta. A pak jsme nasadili poměrně ostré tempo, abychom stihli rezervaci opustit před uzavřením a následně co nejrychleji urazili asi dva kilometry k hlavní cestě a měli ještě šanci dostat se zpět do Mbabane.

Ono africké štěstí opět stálo při nás. Za už úplné tmy nás dodávka vyplivla v centru hlavního města a my se šli najíst. Unavení, opálení, zpocení a špinaví. Chtělo tu burger.

„Hej, vás znám, vy všude chodíte pěšky,“ prohlásil jakýsi taky běloch, když jsme vešli dovnitř. „Ty jdeš vždycky jako první,“ prohlásil k Tomovi, „a ty jsi za ním někde opodál.“

Ano, to přesně vystihovalo většinovou podobu našeho putování. Tom vepředu, já někde pozadu. Pokud se zrovna nešplhalo a nelozilo po šutrech a kořenech.

Následovaly klasické otázky: Odkud jsme? Co děláme? Jaký máme rádi sport? Jestli máme nějakého slavného judistu? A pak: „A až se vrátíte, tak se vezmete?“

Jak jsme tam tak stáli špinaví, rozcuchaní, olepení tím všudypřítomným bronzovým prachem a někde pod ním i trochu spálení – podívali jsme se jeden na druhého. A zavrtěli hlavou. „Ne,“ vysoukali jsme ze sebe.

Pán nechápal. „Vy nejste pár?“

„Ne, my jsme kamarádi.“

Pořád nechápal. Když jsem tohle už doma vyprávěla pár lidem, taky chápali pána. Nechápali nás. Prý jet na měsíc s kamarádem nedává smysl. No tak ne, no.

Pak už jsme asi vypadali hodně hladově. Nebo jsme pána poslední odpovědí dokonale zmátli a už nevěděl, co s námi dál.

Večeře nás skoro vždycky vyšly draho. Ale vždycky stály za to. Asi jako skoro všechno při tom našem putování. Domů nás odvezl už náš známý usměvavý taxikář, který jednoho večera jako jediný neváhal nabrat dva bílé za cenu, jakou jsme mu nabídli. Neřekl si ani o emalangeni víc. Tak už jsme pak jezdili jen s ním, když nebylo po ruce kumbi (a v noci vážně nebylo).

A kumbi nebylo po ruce překvapivě ani následující ráno. Čekali jsme dobrých patnáct minut a nezastavilo ani jedno. Až pak kolem projel pickup se zakrytou korbou. „Hej, vy jste ti, co chodí furt pěšky. Včera jsem vás viděl večer v restauraci,“ prohodil k nám řidič – počítačový inženýr z města. „Nechcete svézt?“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *